Kladiva a klacky zpřeráží mi pracky… (The Raid 2: Berandal)

Letošní karlovarský festival nabídl hodně, ať už jde o glóbus pro „antisemitu“ Gibsona (pořád máme Mela rádi), nebo Williama Friedkina, který s sebou paradoxně přivezl film zodpovědný za zničení jeho kariéry (Mzda strachu byla přes své kvality strašným propadákem), ale jednoznačným vrcholem bylo pokračování indonéského snímku The Raid 2: Berandal.

Rozcvička v paneláku z prvního dílu sice nechala čelisti fanouškům asijských bojových filmů do široka otevřené, ale v podstatě šlo o komornější představení hlavního hrdiny. Druhý Raid začíná jen pár hodin po konci toho prvního. Úvod je ale vyprávěný retrospektivně, kdy na míse sedící Rama (Iko Uwais) čeká, než povolí dveře a dvacet vězňů z něj udělá fašírku, a vzpomíná na klasickou verbovací písničku o vymýcení korupce. Pak dostane nakládačku a divák svou první dávku adrenalinu.

Scenárista, režisér, choreograf a střihač Gareth Huw Evans natočil svůj opus magnum, který měl v hlavě ještě před úspěchem prvního dílu, jen mu to producenti tenkrát neodklepli. Chtěli důkaz místo slibů a dostali prvotřídní žánrovku, která driblovala omlácenými těly o stěny indonéských bytovek. Festivalový úspěch a nadšené ohlasy přinesly potřebnou důvěru, takže příběh policejního nováčka, kterému začaly perné a opravdu temné časy konečně mohl roztáhnout křídla.

Pestřejší prostředí, automobilové honičky, davové scény. Věci, o které jsme byli nižším rozpočtem ochuzeni, tady jsou a stírají konkurenci jak zpocené okno. Evans má nakoukáno, vlivy nejrůznějších asijských filmových škol se mísí s poměrně účelným vyprávěním, které nikdy neztratí směr. Dvouapůlhodinovou stopáž trhají na kusy neuvěřitelné bitky, každá z nich by mohla být třešničkou na dortu. Násilí dostává nový krvavý rozměr. Není třeba se s ním vychloubat, jako to dělá Kitano u svých yakuzáren, jen ho mimochodem ukázat a pak diváka zaskočit dalším, ještě vynalézavějším kouskem (basebalová pálka v hlavě). Extrémně fyzické indonéské bojové umění pencat silat je nejen efektivní, ale i vizuálně přitažlivé. Casey Ryback zalezl pod stůl, když viděl bitku v kuchyni s ukončovákem, který rozseká i ty nejdivočejší divákovy představy o dobrém akčním filmu. Vždyť i vystřižená scéna přestřelky gangů, která proplouvá už nějakou dobu sítí, zašlapává konkurenci hluboko do bláta.

Přezdívka kung-fu Kmotr, kterou si snímek po prvních projekcích získal, dává smysl, i když je třeba přistupovat k tomuto přídomku s rezervou. Postupný rozklad jedné mafiánské rodiny, kdy se rozepře otce a syna stanou katalyzátorem krvavého finále, je přece jen plošší a orientované více na pěstní souboje než na vyhrocené dramatické situace a nečekané zvraty. Herecky slušně zmáknuté postavy jsou důsledkem podařeného castingu, Indonésanům sympaticky přihrávají Japonci. I na menším prostoru dokážou charaktery prodat a k tomu rozdat i pár ran. Jen možná dívka s kladívky nepůsobí tak přirozeně, jak bychom si přáli.

Cementem snímku jsou kaskadéři i herci ochotní jít do toho po hlavě. Tvůrce, který překonává sám sebe. Tým, který ukazuje, že poprvé ještě nejeli na sto procent, jen se rozkoukávali. Třetí pokračování bude, otevřený konec to koneckonců říká dost sebevědomě. Jen nebude tak brzy, možná prý za tři, čtyři roky, vyjádřil se režisér. V tomto případě bude čekání bolestnější než jindy.