Krása nevolnosti. A naopak. (Dasha Rush vs. Alex Guevara)

Pamatujete si pružiny, které se položily na nejvyšší schod, pak se do nich šťouchlo a ony padaly a vytvářely přitom lehce psychedelickou podívanou? A chtěli jste si někdy vyzkoušet, jaké je to být uvnitř takové pružiny? Desátý ročník audiovizuálního festivalu Lunchmeat takovou možnost nabídl v rámci zahajovacího večera v pražském planetáriu. DJka a producentka Dasha Rush tam spolu s vizuálním umělcem Alexem Guevarou připravila spektakulární show plnou pulzujících neuronů různých barev za doprovodu experimentálního techna.

Název pořadu Aurora Cerebralis (neboli rozbřesk mozku) odkazoval na přírodní jev Aurora Borealis, severní polární záři, při níž nebe hraje sytě duhovými barvami s převládajícími odstíny zelené a modré. Rush a Guevara pojali akci v planetáriu jako postupné odkrývání těchto barev v simulované projekci mozkové aktivity. Kopule, na níž projekce probíhala, tak mohla být vnímána jako zvětšená lidská hlava, něco jako „nadhlava“ všech zúčastněných. Nejprve se objevily bílé těkající neurony na černém pozadí, které se postupně barvily do modra. Mezi nimi probleskovaly geometrické útvary, nejčastěji trojúhelníky. Vizuál doprovázely příjemně hypnotické plochy ambientního dubu s překrývajícími se vokály, které v různých jazycích popisovaly probíhající synaptické přenosy. S gradující hudbou, která se přelévala do experimentálního techna, se z konkrétních obrazů postupně stávaly abstraktní barevná pole, která se otáčela kolem celé kopule. K tomu se přidaly proplétající se duhové hranoly a pásky. Projekce tak navozovala zvláštní směsici pocitů nevolnosti a oddání se strhujícímu zážitku; bylo to jako ocitnout se v oné pružině. Nebo ve vlastním mozku.

fotogalerii z performance najdete zde

V druhé části, po chvilkovém uklidnění hudby i obrazu, zůstaly duhové barvy, ale tentokrát se napojily na jednotlivé pixely, připomínající zrnka písku. Spolu se zrychlující projekcí i hudbou, která přecházela do basového noiseu, převládal spíše pocit nevolnosti. I tak se ale od zběsile blikající hlavy těžko odvracel zrak.

Vystoupení sloužilo zároveň i jako test technického vybavení planetária, podobně jako před pěti lety zkoumal japonský umělec Ryoji Ikeda v rámci instalace test pattern [n°7] možnosti Black Boxu v plzeňském Novém divadle. Technika zpočátku několikrát zaškobrtla a obraz nebyl zcela synchronní se zvukem, obzvlášť když se přidávaly další vrstvy obrazu. Ale když je na nebi taková úchvatná podívaná, je nějaká malá chyba v matrixu snadno odpustitelná.