Kristýna Kuhnová: Portugalské tradice mě vrací ke kořenům

Dva týdny v Portugalsku pod křídly Culture Moves Europe proměnily u hudebnice Kristýny Kuhnové způsob, jakým tvoří, přemýšlí o tradici i plánuje další umělecké kroky. Setkání s živou lisabonskou scénou, návrat k lidovým kořenům a nová spolupráce s místními hudebníky jí otevřely nejen nové příležitosti, ale i další „domov“, kam se opakovaně vrací.

Kam tě výjezd v rámci Culture Moves Europe zavedl a co ti to dalo? Otevřely se ti nové příležitosti?

Vyrazila jsem na čtrnáctidenní individuální mobilitu do Portugalska, kde jsme se společně s portugalským pianistou, aranžérem a skladatelem Filipem Raposem v rámci několika setkání zabývali tradiční hudbou. Prostřednictvím kompozičních technik jsme transformovali lidový materiál a hledali vlastní umělecký výraz. Podpora CME je určena lidem v jakémkoliv stádiu kariéry a v mém případě přišla v tu správnou chvíli, tedy když jsem byla těsně po mateřské, a nasměrovala mě zpět ke koncentrovanější umělecké činnosti. Motivovala mě vytvořit si konkrétní plán a následně ho realizovat. Ráda bych tedy podpořila všechny, kteří váhají, a přitom mají zájem mobilitu uskutečnit. Samotný formulář grantu není složitý a vyúčtování je relativně svobodné, žádné vyplňování excelových tabulek. Je důležité si jen vše dobře naplánovat. Já jsem se zrovna vrátila z dalšího výjezdu do Portugalska, kde jsem na základě pobytu podpořeného CME byla pozvána k odehrání koncertu v kulturním centru v Capuchos a k vytvoření hudební dílny pro předškolní děti.

Jak jsi vnímala hudební scénu v dané zemi, čím tě obohatila, překvapila?

Lisabonská scéna pro mě nebyla úplně nová, ale určitě jsem ji po letech znovuobjevila. Tvůrčí tmel, který vytvářejí místní hudebníci pocházející z lusofonní oblasti, tedy ze zemí, kde se mluví portugalsky, především Portugalsko, Brazílie a Kapverdy, je pro mě naprostá srdcovka, nedokážu to přesně vysvětlit, slyším ji a naprosto s ní souzním. Obsahuje všechno, co totálně konvenuje mému hudebnímu vkusu, od nekonečného množství bohatých rytmů po úžasnou melodiku.

Současná lisabonská scéna je nicméně čím dál kosmopolitnější, setkáte se tu s výbornými hudebníky z celého světa, kteří se přirozeně mísí na organizovaných i neformálních jamech. Hudba v portugalštině je tu všudypřítomná a je pro hudebníky samozřejmostí. Hodně cítím napojení i na tradici nebo v nějaké formě návrat k ní. Na neformálních jamech často zpívá publikum s hudebníky, protože tu existuje velké množství referencí uložených v kolektivní paměti. To mi přijde ohromně inspirativní. Vznikají taky nová místa, která podporují komunitní muzicírování, organizují hudební workshopy, dílny lidové hudby, tradičních nástrojů, zároveň jsou to často otevřené prostory pro jiné kultury.

Tvoje hudba má široký záběr, od klasiky po jazz a world music. Cítíš se doma v konkrétním žánru?

Vlastně by se dalo říct, že se cítím doma právě v hudbě, která má něco z klasiky, jazzu i world music. Už dávno nehraju klasiku jako takovou, ale ten základ ve mně je a cítím ho hrozně silně. Zároveň je to improvizovaná hudba a čím dál více i lidová hudba, která prostupuje všemi mými kompozicemi nebo aranžmá.

Pamatuješ si moment, kdy sis poprvé uvědomila, že hudba bude tvoje cesta?

To uvědomování je v mém případě velmi pozvolné… Jako teenager jsem o tom spíše snila, ale bylo ložené, že vystuduju vysokou školu a budu mít „normální” zaměstnání. Myslím, že jsem to měla někde vzadu v hlavě vždycky jako prioritu. Přibližovat jsem se tomu začala studiem na VOŠ při Ježkárně a především hraním v kapelách. Baví mě být nicméně rozkročená více směry, a to, že se živím i něčím jiným – kulturní dramaturgií, učením portugalštiny a překlady, mi přináší nadhled a svobodu v hudbě a tvorbě obecně. Podobně to vnímám se dvěma světy, mezi kterými se pohybuji, mezi žitou realitou v Praze a druhým domovem v Portugalsku. Když je mi v jednom těsno, mohu vždycky jet do toho druhého a trochu se nadechnout a cítit se svobodněji, živelněji.

Přemýšlíš někdy o tom, jak publikum vnímá texty, kterým nerozumí?

O textech přemýšlím čím dál víc a tím, že se postupně přesouvám na pole čistě autorské hudby, přicházejí i úvahy o tom, jak hudba získává poetický rozměr a jak může mít naopak poezie rozměr zvukový.

Můj dlouhodobý zájem nicméně leží v interpretaci a aranžmá hudby v portugalštině. Vždycky bylo pro mě důležité, aby publikum rozumělo tomu, o čem zpívám. Možná o to víc jsem vnímala důležitost práce s výrazem, aby i hudba bez překladu předávala tu správnou emoci. Ponor do kořenů portugalské tradice mě zároveň vrací ke kořenům vlastním a nutí mě zamýšlet se, z jaké tradice a z jakého geografického prostoru pocházím já sama. V poslední době jsme se v duu Loucas no fado s pianistkou a skladatelkou Zdeňkou M. Košnarovou zaměřily i na tvorbu s českými texty. Je vtipné, že jsem si vždycky dávala záležet na vysvětlování portugalských textů nebo textů v kreolštině a teď s přibývajícími koncerty v Portugalsku a s novým repertoárem v češtině vysvětluji zase české texty v portugalštině.

Jazzový klub, nebo velké pódium?

Určitě jsem povahou spíš typ pro jazzový klub, ale při hraní s kapelou mě větší stage samozřejmě taky dost baví. Vzhledem k tomu, že mám dvě malé děti, rozvíjím momentálně hlavně práci v duu, které je svojí povahou komorní. Právě jsme se vrátily z Portugalska, kde jsme odehrály pro nás velmi důležitý koncert v nádherném prostoru bývalého kapucínského kláštera na skále nad Atlantickým oceánem a uvědomily si, že to je typ prostoru, který nám sedí a mohl by mít klidně o trochu větší dimenze. Koncertní sál, kterému sluší klasika, ale snese i trochu avantgardy, o kapacitě do 150 míst.

V roce 2026 počítáme s doaranžováním rozpracovaného materiálu, ohráváním repertoáru v Česku, v létě pak s dalším výjezdem do Portugalska na Festival Outonalidades v rámci výměnné přeshraniční mobility umělců. Tamní pobyt bychom chtěly využít i k vytvoření klipu a nahrávání a pomalu se posouvat k desce.