Scorsese si v mocných stopážích už desítky let libuje, takže i když pracuje s pomalejším tempem, není tu prostor na slepá místa a délka je adekvátní obsahu.
Když se ve 20. letech minulého století objevilo v Oklahomě černé zlato, nebylo co řešit, každý správný Američan si chtěl získat kousek pro sebe za ledasjakou cenu. Jenže co dělat, když tohle výdělečné území okupují původní obyvatelé a jejich vyvražďování je nejen neetické, ale už i nezákonné? Pak se na to musí jít sofistikovanějším, přesto neméně brutálním způsobem.
Po první světové válce se vojáci bez nadějných vyhlídek na budoucnost vrací zpátky domů. Mladý Ernest Burkhart (Leonardo DiCaprio) má jedinou možnost – zůstat u svého zámožného strýce Billa Hala. Ten od začátku manipuluje nejen prospěchářským, nahlouplým a nečitelným Ernestem, ale prakticky celým městem. Proti tomuhle poslednímu dechu násilnického divokého západu jdou dějiny, civilizovanost, urbanizace a rychlý nástup nových technologií v čele s novými společenskými institucemi.
Než se ale v příběhu někdo postaví konspiracím a vraždám z řad nejen Indiánů, trvá to dva akty ze tří, což při celkové stopáži znamená, že si divák nějaké dvě hodiny počká. Až v poslední části se s příchodem agenta FBI (Jesse Plemons) mění náboj filmu. Z do té doby napínavé detektivky/thrilleru se stává právnické drama. Plíživou atmosféru, často se odehrávající ve tmě a působivě nasvícených scenériích interiérů i exteriérů, dokresluje subtilní westernový soundtrack Robbieho Robertsona. V něm sice nezazní žádná výraznější skladba, ale bez něj a skvělých hereckých výkonů, v čele s (nepřekvapivě) vynikajícím DiCapriem, by držel divákovu pozornost mnohem hůř.
Největší obava se tak pojí s délkou snímku. Scorsese si v mocných stopážích už desítky let libuje, takže i když pracuje s pomalejším tempem, není tu prostor na slepá místa a délka je adekvátní obsahu. Stejnou oblibu má i v americké historii, i když dvacátá léta minulého století na plátně zachycuje poprvé. Éru decimování Indiánů popisuje bezchybně, realisticky a detailně, lákavě, a přitom bez zbytečných wow efektů. Zabijáci rozkvetlého měsíce jsou časově i psychicky náročná, stejně jako fascinující podívaná.
Popkultura ovlivňuje naše volby možná déle a intenzivněji, než jsme si ochotni připustit. Hrdinové obrazovek nám „nenápadně“ radí, jak se oblékat, co jíst, jakým práškem prát prádlo, jakým vozem jezdit a kam se vydat na dovolenou.
Každé její album představuje nejen umělecký posun, ale taky autentický záznam dospívání v jeho nejintimnější podobě. Komentovaná diskografie.
Ďábel nosí Pradu, Konkláve, Hunger Games nebo Spotlight. Ale také nadšenecká Žranice, kterou Stanley Tucci spolurežíroval a podílel se i na jejím scénáři, nebo povedená gastro komedie Julie a Julia, kde s velkou elegancí, vášní a náklonností k věci ztvárnil podporujícího manžela ikony amerických televizních kulinářských shows Julie Child.
Aktuální alba jsou plná zašlých sluncí, stejně jako bezprizorních nadějí, dojde na explicitní slovník ostrovních humoristů, i éterické zurčení, které je ve skutečnosti páráním tělesných útrob bez závislosti na genderu. Silný týden.
V kuchařkách navzdory rozšířeným představám nejde o recepty. Knihy o vaření jsou pořád především knihami — a za všeho nejvíc záleží, jestli dokážou vytvořit svébytné univerzum. Člověk si musí kuchařku obydlet, pochopit její vnitřní logiku, morálku, nechat se omámit vypravěčem, aby si z ní mohl něco odnést. Aby v něm vskutku zůstalo i něco z ingrediencí a postupů, na nichž to údajně celé stojí.
Radio fm, edice sváteční počas rýchlej jazdy. Říkal taky někdo okurková sezóna?