Články / Seriály

Kult: Television – Marquee Moon

Kult: Television – Marquee Moon

Michal Pařízek | Články / Seriály | 31.01.2023

Na památku Toma Verlaina odemykáme text, který vyšel k desce Television – Marquee Moon ve Full Moonu #130.


„Každej každýho miloval. Byli jsme všichni děti a vypadalo to tam jak na gymplu. Jako když mi bylo šestnáct. Tenhleten měl tuhletu rád tenhle tejden, tamten tuhle tenhle tejden rád neměl, ale miloval támhletoho. A byly tam všechny ty různý trojúhelníky. Chci říct, že to nikdo nebral moc vážně.“ Tak popsal newyorskou hudební scénu Danny Fields, někdejší „firemní hipík“ nahrávací společnosti Elektra a zásadní postava amerického punku, kterému se věnuje kultovní kniha Legse McNeila a Gillian McCain Zab mě, prosím. V první polovině sedmdesátek se v rumištích New Yorku rodila scéna, která následně ovládla celý hudební svět. V souvislosti s newyorským punkem si leckdo vybaví ikonická jména jako New York Dolls, Blondie, Patti Smith, Talking Heads nebo The Ramones, přímo uprostřed tehdejšího dění ale stála také kapela Television, která do velké míry celou scénu akcelerovala. Television si rádi dělali věci po svém, možná proto nedošli takového statusu jako zmiňovaní kolegové, kamarádi a… lásky. Nejvyšší čas to napravit.

Příběh, jak punk vykvetl na špinavých ulicích Velkého jablka, je pevně usazen v učebnicích hudební ikonografie, respektive, abychom byli úplně upřímní, dávno patří spíše do výprodeje. Trička s obrazy někdejších revolucionářů plní regály globálních řetězců levné módy, z jejich log se staly globální memy. Stvrdil to i pozoruhodně špatný film CBGB, k jehož názvu český distributor pro jistotu ještě připojil polopatickou nálepku Kolébka punku. Rádoby věrnou slátaninu nezachránil ani Alan Rickman, který si v úloze Hillyho Kristala, šéfa slavného klubu CBGB, vybral možná nejhorší chvilku své jinak vyrovnané kariéry. V příšerném scénáři je příběh punkové scény zploštěn na úroveň kameňáku klišé žen v nesnázích, tragédii završuje trestuhodný casting. Z něho namátkou vybíráme bubeníka Foo Fighters Taylora Hawkinse v roli Iggyho Popa nebo Johnyho Galeckého (jinak známého coby Leonard Hofstadter ze sitcomu Teorie velkého třesku), který ztvárnil manažera Television Terryho Orka. Snad jediné, co lze tvůrcům přičíst ke cti, je skutečnost, že nepříliš známou kapelu z filmu nevystřihli. Nebýt Television, tak v CBGB totiž dodnes možná zní pouze country nebo bluegrass.

CBGB samozřejmě nebyl první newyorský klub, možná ani ten nejznámější a určitě ne nejlepší. V příběhu punkového hnutí ovšem tento prostor sehrál naprosto klíčovou úlohu. Klub pod celým jménem CBGD and OMFUG otevřel v prosinci roku 1973 newyorský rodák a potomek ruských emigrantů Hilly Kristal, tehdy čerstvě bez práce a po rozvodu také bez peněz. Kryptická zkratka znázorňovala majitelův hudební vkus a podle původního plánu také budoucí náplň programu: „Country, bluegrass, blues a další povznášející hudba pro nadšené gurmány.“ Pár týdnů po otevření klubu, který na začátku nezajímal vůbec nikoho, nachytal majitel před vchodem tři, podle vlastních slov „umolousané spratky v tričku a džínách“, jak se smějí názvu podniku. Sotva pár dní nato ale přišel jejich manažer Terry Ork a začal Kristala přesvědčovat, aby svůj podnik otevřel také v neděli, kdy by prostor zasvěcený pouze tradiční a rurální hudbě mohl uvítat „nejžhavější věc od převratných skladeb Johna Cage“. Právě tak se Ork pokoušel své svěřence Television prodávat. Komické.

Kristal se kupodivu přesvědčit nechal, přestože se mu kapela vůbec nelíbila. Nejdříve si členové Television ovšem museli postavit pódium, které v klubu do té doby kupodivu vůbec nebylo. Tedy podle obecně rozšířené legendy. Richard Hell, tehdejší člen kapely, ve své biografii I Dreamed I Was a Very Clean Tramp říká něco jiného: „Na nic takového si nevzpomínám, zní mi to jako něco, co si Lloyd (kytarista Richard Lloyd, další člen skupiny) vymyslel.“ Ale historka je svatá a minimálně v přeneseném významu funguje skvěle. Television byli první z tehdejší scény, kteří v CBGB vystoupili, právě oni přivedli Kristalovi Patti Smith a teprve pak následovali Talking Heads, Blondie, Dead Boys a mnoho dalších.


PRÁZDNÁ GENERACE

Thomas Miller a Richard Lester Meyers se potkali na Sanfordské střední v Hockessinu ve státě Delaware, ze které, ještě každý po vlastní linii, zdrhli do New Yorku. Měli hlavy plné poezie a zejména francouzských prokletých básníků, záhy se z nich stala nerozlučná dvojice. Už pod novými přízvisky Tom Verlaine a Richard Hell brzy podlehli pokleslé atmosféře metropole plné chaosu, kriminality, drog a sexu. Manhattan byl hlavním městem sexu dávno předtím, než se tam přestěhovala Carrie Bradshaw, ostatně mnohem lépe než zmíněná Kolébka punku přibližuje tehdejší dobu a atmosféru seriál HBO The Deuce: Špína Manhattanu, který sleduje příběh legalizace a následného vzestupu porno průmyslu. Verlaine původně vystupoval pouze s akustickou kytarou, k rokenrolu ho přivedl až Hell posedlý tehdejšími hvězdami New York Dolls. „Hrát rokenrol bylo daleko větší vzrůšo než potit doma básničky. Možnosti byly neomezený,“ říká Hell k začátkům kapely v knize Zab mě, prosím. Ke dvojici se přidal bubeník Richard Ficca a v této sestavě začali pod názvem The Neon Boys vystupovat. Television se z nich stali po příchodu zmíněného Richarda Lloyda, první koncert pod neobvyklým jménem přišel na začátku března 1974, pár dní nato je datována zmíněná historka před CBGB.

První etapa Television byla ve znamení tříbení repertoáru, který nejprve tvořily zejména skladby průraznějšího Richarda Hella. Television už tehdy hráli jeho píseň Blank Generation, kterou si přenesl do svých následných projektů The Heartbreakers (kde se potkal s Johnnym Thundersem z New York Dolls), potažmo The Voidoids. Tehdy se po New Yorku motal i koumák Malcolm McLaren, který o pár let později nabyté znalosti aplikoval v Londýně na partě jménem Sex Pistols. Podle jeho vlastních slov byla jejich slavná skladba Pretty Vacant zmíněnou Blank Generation více než inspirovaná. Z Television se pomalu ale jistě stávaly hvězdy tehdejší „prázdné generace“, jak potvrzuje v Zab mě, prosím i Richard Lloyd: „Byli jsme fakt něco výjimečnýho, na světě neexistovala jiná rokenrolová kapela s krátkejma vlasama. Všichni pořád nosili flitry a ženský šaty. Byli jsme vyzáblí chuligáni bez domova, který hráli energickou a agresivní, ale zároveň lyrickou muziku. Myslím, že jsme ten rok byli nejlepší kapela na světě. No, určitě první čtyři nebo pět měsíců.“

Přehnané? Podle všeho spíše ne. Pamětníci popisují koncerty Television coby strhující a plné vášně i těžko popsatelného charismatu, přestože se pověstné kytarové dialogy Verlaina a Lloyda teprve rodily. Na Television chodili nejen členové komunity a bezejmenní fanoušci, ale i celebrity typu Keitha Richardse, Davida Bowieho nebo Briana Ena, se kterým se skupina ocitla dokonce ve studiu. Tohle spojení ale nefungovalo, Eno vytáhl svůj pověstný balíček karet na vybuzení kreativního procesu, jenže Television moc dobře věděli, co chtějí. Zejména pak Tom Verlaine. Už tehdy se prokázala zarytá svéhlavost kapely, záhy navíc přišel čas na nedávno ještě nemyslitelnou změnu v sestavě. Poroučel se Richard Hell, napjatý souboj eg v trojúhelníku mezi ním, Verlainem a Lloydem jednoduše hrozil katastrofou. Ostatní štvala nejen jeho hádavá povaha nebo náklonnost k chlastu a drogám, ale zejména tristní a nijak se nelepšící výkonnost na basu. Po jeho odchodu kapela přetáhla ze spřízněných Blondie basistu Freda Smithe (neplést s pozdějším manželem Patti Smith Fredericem „Sonicem“ Smithem) a nejslavnější sestava byla na světě. Deska i smlouva ale pořád v nedohlednu.

TRANSCENDENTÁLNÍ ROMANTIKA

Začátkem roku 1977 měli Blondie za sebou úspěšný debut, Patti Smith Group nebo Ramones dokonce alba dvě. Television existovali déle než všechny zmíněné kapely a některé z nich dokonce uvedli na scénu, ale jejich debut Marquee Moon vyšel teprve v únoru toho roku. Prodlevu způsobil zejména Verlaine, který tvrdohlavě trval na albu ve vlastní produkci, což tehdy vůbec nebylo obvyklé. Většina vydavatelství na to odmítala přistoupit, Television se nakonec domluvili až se společností Elektra, která jejich požadavku vyhověla pod podmínkou, že kapele bude asistovat věhlasný studiový inženýr. Volba padla na Andyho Johnse, podepsaného například pod slavným albem Exile on Main Street od The Rolling Stones nebo některými deskami Led Zeppelin ze sedmdesátých let. Kompromis vyšel na sto procent. Marquee Moon dodnes udivuje nejen skvělým zvukem, ale hlavně obsahem, který horizont punkové scény daleko překročil. Precedentem se stala i umíněná soběstačnost kapely.

Základem kouzla Television je úchvatná souhra Verlainea a Lloyda, hluboká a propracovaná, aniž by ovšem budila dojem jakékoli exhibice. Television se ve svých rozsáhlých písních vydávali směrem k psychedelii nebo dokonce jazzu, zejména bubeník Richard Ficca byl velkým jazzovým entuziastou a Verlaine obdivoval alba saxofonisty Alberta Aylera nebo 13th Floor Elevators. To vše se na debutu nějakým způsobem odrazilo, rozsáhlé skladby jako Torn Curtain nebo titulní Marquee Moon udivovaly důmyslnými kytarovými konverzacemi i nezvyklými harmoniemi. Marquee Moon nebo tracky jako Friction či Prove It patřily k ověřeným jistotám koncertního repertoáru, všechny ostatně Television zaznamenali na zmíněné session Brianem Enem v roce 1974. Ovšem teprve díky jejich ověření na mnoha desítkách koncertů vyrostly do krásy, snad i díky tomu Television dokázali nahrát své první album velice rychle a v podstatě živě. Což je zejména v případě titulní desetiminutové skladby téměř neuvěřitelné.

Bryan Waterman, profesor na New York University a autor knihy o albu Marquee Moon v rámci populární série 33 1/3 v režii Bloomsbery Publishing, říká o debutu Television, že je „transcendentální v jakémsi romantickém smyslu z devatenáctého století“. A skutečně, surrealistické texty Toma Verlainea se nepodobají nikomu z tehdejší scény, rozhodně ne z té sídlící v CBGB. Sám Verlaine k tomu skepticky dodává, že bychom v nich neměli hledat skryté významy a že jim vlastně sám pořádně nerozumí. To se samozřejmě lehko řekne, ale když se ponoříme například do slov dojemné Torn Curtain, tak se jen těžko můžeme ubránit otázkám: „Torn curtain giving me the glance/ Torn curtain is bringing on the trance/ But I'm not hurting, holding to the thread/ Torn curtain lifts me on the tread.“ V chytlavé Venus se zase Verlaine svěřuje jak „dobře se cítí v náruči Venuše mélské“, což je při vědomí toho, že jedno z nejznámějších děl starořeckého sochařství horní končetiny postrádá, mírně řečeno znepokojivé. V podobném duchu mluví o Marquee Moon v dobové recenzi také známý hudební kritik a esejista Robert Christgau. Ten Verlainovy texty popsal jako „démoticko-filozofické“ a poněkud úsečně dodal, že nevěřil, že Television dokáží na albu zachytit svou koncertní energii. Po poslechu nahrávky mu prý došlo, že koncerty jsou jen zlomkem jejich kouzla.

KLIŠÉ NAVZDORY

Marquee Moon zaznamenalo ohlas zejména u kritiků. Americké publikum už bylo mnohem vlažnější, deska se na rozdíl od alb Blondie nebo Patti Smith vůbec nedostala do hitparád. Mnohem větší zájem o kapelu panoval na britských ostrovech, kde náladou své hudby zapadla do právě rodící se postpunkové revoluce. Podobně se vedlo o rok mladšímu druhému albu Adventure, které se svou rozvážnou silou debutu směle vyrovná. Avšak sotva dva měsíce po jeho vydání následoval rozpad. V té době vrcholila heroinová závislost Richarda Lloyda a ignorace americkou veřejností k nevábné náladě uvnitř kapely také příliš nepřispěla. Po čtrnácti letech se Television ve stejné sestavě sešli znovu a natočili vůbec ne špatné třetí, eponymní album (1992). Šlo jen o krátkou epizodu, v druhé polovině devadesátých let Tom Verlaine svými sólovými sety často otvíral koncerty své dávné lásky Patti Smith. Mnohem trvalejší byl další návrat na začátku třetího milénia, kdy Television vystoupili na druhém ročníku festivalu All Tomorrow’s Parties kurátorovaném skupinou Tortoise. Od té doby kapela sporadicky stále vystupuje.

Vzhledem k rozsáhlým kytarovým partům se nabízí nazvat Television předchůdci mohutné postrockové vlny, ale to bychom se drželi příliš při zemi. Na rozdíl od většiny dalších postrockových kapel je jejich záběr mnohem širší. Mnohem zásadnější je vliv Television na nezávislou scénu osmdesátých a devadesátých let, Tom Verlaine a jeho kumpáni ukázali mnoha následovníkům, že rockové schéma chlapáctví a nadřazenosti nemusí být jedinou cestou. Lyrické obrazy se v populární hudbě objevovaly vždy, ale teprve Television je dokázali propojit s určitou náladou vzpoury a odporu vůči mainstreamu a obvyklým klišé. Křehkost, citlivost a rezignace na výraznou image jsou od jejich časů nedílnou součástí showbizu. Většina zásadních jmen newyorské punkové scény byla něčím výjimečná – Ramones udivovali citem pro melodii nebo rychlostí, Talking Heads otevřeností a variabilitou a Patti Smith zase na dřeň upřímnými emocemi. Přesto jednou z nejdůležitějších kapel té doby zůstávají Television, kteří punku přispěli zejména propracovanými kytarovými sóly nebo romantickými obrazy ze starořecké mytologie. Obvykle očekávané schéma, že známkou punku musí být zuřivý protest nebo dokonce nihilismus, tak bylo porušeno hned na začátku. Některé paradoxy bývají úsměvné.

Info

foto © Roberta Bayley

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Kam na rajz s Filipem Vondráškem (Mighty Sounds)

redakce 13.06.2024

„Prázdniny servírují všelijaké výzvy a jednou takovou by mohl být výlet do Neapole na australského rodáka Xaviera Rudda.“ Pár tipů na trip.

Pořadatelská: Adam Godziek (Tauron Nowa Muzyka)

redakce 10.06.2024

Jak dlouho jezdíme do Katovic na Tauron Nowa Muzyka? Minimálně deset let o něm píšeme ve Full Moonu, ale někteří z nás pamatují i jeho začátky. Pár otázek pro šéfa.

Kam na rajz se Soňou Borodáčovou (Terén)

redakce 04.06.2024

V současné době pracuje jako intendatka platformy Terén, která propojuje divadelní oblast s dalšími nedivadelními obory a testuje hranice performativního umění. Kam nás pozve?

Protokol: Haštal Hapka

redakce 29.05.2024

Mimo jiné napsal hudbu k jednoaktové opeře pro jazzové kombo, smyčcové kvarteto a ansámbl sólistů, jejíž premiéru uvede bienále NODO. Na jaké hudbě vyrostl?

Kam na rajz s Michalem Vojcechem (Festival Habrovka)

redakce 27.05.2024

Michal Vojcech z festivalu Habrovka zve na tři letní festivaly a jeden podzimní koncert. Co to bude?

Vstupní prohlídka: Stratopilot

redakce 24.05.2024

Debutové EP odráží zkoumání okolního světa i uchování prchavých pocitů. Totéž jsme sledovali v následujícím dotazníčku.

Pořadatelská: Michael Šimon (Selection)

redakce 23.05.2024

Booker Michael Šimon zve na Beth Ditto a taky doporučuje unikátní vtipnou elektroniku reflektující témata přistěhovalectví, identity a střetu kultur. Co víc?

Protokol: Brother Michael (Psymon Spine)

redakce 16.05.2024

V našem protokolu jsme vyzpovídali klávesistu a producenta Brother Michaela, abychom nahmátli hlubší kořeny kapely.

Kam na rajz s Bárou Hodonickou (Regiony)

redakce 15.05.2024

„Jedinečná atmosféra, očekávaná i naprosto náhodná setkání dělají z divadelního Hradce to jediný místo, kde v červnu chce a musí být každý,“ říká ta, která žije kulturou.

Vstupní prohlídka: Lament

redakce 13.05.2024

Apokalyptické vize i sociální kritika, poezie, u které se tančí. A dvojice Lament v naší čekárně u příležitosti aktuálního alba.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace