Maggie’s Marshmallows: Něco mezi Ramones a ranými Rolling Stones

Pražská garážová partička The Maggie’s Marshmallows se právě vrátila z nahrávacího studia, kde makala na debutovém albu, a nejenom o tom jsme se bavili s frontmankou Meg a kytaristou Stoupou.

Začneme sice ohranou, ale pořád důležitou otázkou: Jak byste popsali hudbu The Maggie’s Marshmallows lidem, kteří o vás nikdy neslyšeli?

Meg: Jsme něco mezi Ramones a ranými Rolling Stones. Inspirujeme se americkou undergroundovou scénou šedesátých let.

Stoupa: A pro ty, co nás nikdy neslyšeli a zajímají se o hudbu, inspirujeme se kapelama jako The Music Machine, We the People a našim grálem je kompilace Back from the Grave.

Garage punk inspirovaný starými kapelami z 60. let není na české scéně zrovna obvyklý. Změní se to někdy?

Meg: Snad jo. V Rakousku, v Německu je takových kapel hodně, je to možná i tím, že to tu nemá kořeny. Když se bavíš s lidma třeba z Anglie, znají Standells, Sonics, protože to poslouchali jejich rodiče, tady ta hudba nebyla tak dostupná.

Stoupa: Tady chce každý dělat něco inovativního, přestože nezná kořeny a ani je znát nechce. Většina lidí si myslí, že na začátku všeho byl Jack White. Nechápu. A pokud se lidi o tu hudbu nezačnou zajímat, tak se to nezmění.

Vždycky jsem obdivoval holky v rockové kapele, takže otázka na Meg. Jak ses k hraní v Maggie’s Marshmallows dostala? Máš nějaký ženský vzor?

Meg: Máme rádi se Stoupou stejnou hudbu, chodili jsme na koncerty, jednoho dne jsme si koupili kytary a začali taky hrát. Jediná ženská, co mě teď napadá, je zpěvačka a kytaristka Jackets, viděli jsme je teď poprvé na podzim v Kolíně nad Rýnem a bylo to skvělý.

Stoupa: Já nosím v kytaře její fotku, ale neříkej to Meg.

Nelezou ti občas všichni chlapi, co se točí okolo hudby, na nervy?

Meg: Kluci mi nelezou na nervy, je to prostě tak, jak to je, a já jsem na to zvyklá, taky se většinou s klukama domluvím líp. Proč víc holek nehraje, to nevím…

Na první pohled máte výraznou retro image, která vás odlišuje od ostatních kapel. Jak hodně o ní přemýšlíte?

Meg: Nosíme, co se nám líbí, s tím co hrajeme a co posloucháme, je to samozřejmě spjatý. Tak to má asi každý.

Stoupa: To je jako ptát se metaláka, proč nosí kůži. Není to tak, že bychom se před koncertem všichni navlíkli do stejných košil a kravat a potom zase zpátky do tepláků. Taky mi moc nesedí dnešní móda a strašně se mi líbí frajeři ze všech těch šedesátkových klipů. Můj táta mi vždycky říkal, že šaty dělají člověka a že lidi dají na první dojem. A jeden můj kámoš zase říká, že nikoho nezajímá, co nebo jak hraješ, že si stačí vzít dobrou košili a chelsea boty. Musím ale podotknout, že jsem moc rád, že to v kapele cítíme všichni stejně – ještě o tom nepadlo ani slovo – a nemusím být na nikoho naštvaný, protože přišel na podium v tříčtvrťákách nebo tak něco.

Jak jsem pochopil, tak spolu mimo hraní v kapele trávíte spoustu času. Nemíváte ponorku?

Stoupa: Ponorka bývá, ale když nemáme náladu se spolu bavit, tak se bavíme s někým jiným.

Zrovna jste se vrátili ze studia, kde jste nahrávali nové album. Nějaký posun oproti starým věcem?

Meg: Jo, určitě. Zatím z toho máme dobrý dojem, i když hotové jsou zatím jen premixy. Nahráli jsme 13 songů za 3 dny, moc jsme se s tím nedělali. Všechno najednou jako u Monkeymana.

Stoupa: Já jsem z toho jako obvykle nadšený, zrovna to tu poslouchám, jsme moje nová oblíbená skupina. Práce ve studiu je jedna z mých nejoblíbenějších činností vůbec. Zvlášť když Marshmallows jsou tříčlenná kapela. Dohráváš kytary, klávesy a další serepetičky, taky si hraješ s aranží a když se to nakonec povede a vyleze z toho něco, co se ti fakt libí, je to nepopsatelný pocit. Ale jak říká Meg, máme zatím pouze premixy, takže to bude ještě dlouhá cesta. Jinak staré věci jsou super, na albu se taky objeví, jen s novým zvukem.

Nové album necháváte masterovat v Německu. Myslíte, že by to tady nikdo nedokázal?

Stoupa: Absolutně nedokázal, věř mi, že jsme to zkoušeli, Monkeymana jsme nakonec dělali v Darmstadtu, kde to dělá hodně garážových kapel z evropské scény, bez jakéhokoliv vysvětlování jsme do druhého dne měli zvuk, jaký by tu stěží někdo udělal.

Co bude dál? Samonáklad nebo oslovíte vydavatele?

Meg: Až na to našetříme… První desku chceme vydat na vinylu. Snad do začátku prázdnin bychom chtěli vydat singl a k němu zveřejnit klip.

Stoupa: Rozhodně zkusíme napsat pár evropským labelům, které vydávají podobné kapely, a pošleme jim singl.

Když už jste mluvili o Německu, všiml jsem si, že máte za sebou několik koncertů venku. Jak se navazují kontakty?

Stoupa: Je to stejné jako tady, s někým hraješ, jemu se to líbí a řekne: „Přijeď“. Většinou si sami nesháníme koncerty.

A co zahraniční kluby? Jak vychází ve srovnání s těmi českými?

Meg: Jak kde, většinou lepší, ale je docela jedno, v jakém prostoru hrajeme. Víc nám záleží na lidech.

Stoupa: Podle mě je hlavní rozdíl v pojetí celého večera, žádné multižánrové večery, aby přišlo co nejvíc lidí. V Rakousku nebo Německu většinou vůbec nehrají dvě nebo více kapel, ale DJ pouští staré garážové desky, pak přijde na řadu kapela a pak další DJ. To mi přijde jako podstatný rozdíl.

Oblíbený klub nebo město?

Meg: Čtyřka a Hradec Králové!

Vybavíte si nejlepší koncert?

Stoupa: Mně přišel nejlepší koncert v Praze s boží kapelou Karovas Milkshakes, bylo tam asi patnáct lidí, jako vždycky když v Čechách hraje dobrá kapela.

Když to vezmeme z druhé strany… Odehráli jste nějaký koncert, na který byste nejradši zapomněli?

Meg: Nevím, ale odehrála jsem hodně koncertů, které si nepamatuju.

Stoupa: Jo tak na ty bych taky nejradši zapomněl.

A koncertní plány v nejbližší době?

Meg: Já se rozhodně těším na jeden z našich nejbližších koncertů, a to Muddy River festival, kde budou hrát kromě nás taky Kill the Dandies, Spermbankers anebo Trailer Trash.

Stoupa: A 19. dubna hrajeme ve Vídni, to by mohlo být taky dobrý…