Malibu: Je to potpourri života

Do zasněného ambientního popu francouzské producentky a DJky Malibu, známé taky jako DJ Lostboi nebo Belmont girl, je velmi jednoduché nechat se vtáhnout. Přes dlouhé plochy, které často přepracovávají popové hity, jsou sporadicky rozprostřené efekty hlasů a jiných ruchů, které dotváří sonický svět. V době rozhovoru byla Malibu čerpat inspiraci na horách, takže interview probíhalo skrz emailovou komunikaci a přišla řeč i na vztah k přírodě, především k milovanému oceánu. A mimo to třeba na její rádiový pořad, deníkové aspekty tvorby, produkční postupy nebo hledání inspirace.

Často zmiňuješ, že hudba vydávaná pod hlavičkou Malibu je jako deník. Zajímalo by mě, jestli v hudbě vydávané pod tvými dalšími projekty je tomu podobně?

Pokud ano, tak neúmyslně. Pořád jsem to já, takže v tom vždycky bude prvek mého života a toho, co mnou proudí, ale přístup k vedlejším projektům je jiný. Nahrávky, které dělám jako Malibu, jsou přímým ponorem do toho, jak by vypadal můj deník, je to mnohem víc zranitelné, zmatené, zamilované, nezamilované, samá láska. Ostatní projekty jsou možná zábavnější.

Jak přistupuješ ke společným projektům, jako byl třeba loňský Essential Mixtape s Merely?

Merely a já jsme dobří přátelé a začali jsme si posílat jeden track tam a zpátky (Idle Citi). Tenhle způsob práce byl velmi pohodlný a zdálo se, že funguje docela efektivně, takže nás napadlo udělat celou desku. Přišlo nám důležité, aby na ní bylo správné množství každé z nás, takže práce tam a zpět byla nejlepším způsobem, jak zachovat hudební integritu a styly nás obou.

Vím, že jsi žila v mnoha zemích, například ve Francii, Angole nebo Švédsku. Propisují se změny prostředí do tvojí hudby?

Základem mé hudby jsou vnitřní emoce, ale motivované městy, vlnami, chaosem, klidem, pohybem… Životem obecně. Prostředí mě inspiruje v tom, že je to místo, kde žiju a rostu, ale nejde nutně přímo o místa, kterými jsem prošla. Alespoň ne úplně vědomě.

Jako zdroj tvojí inspirace je často zmiňována filmová hudba, což se asi nejvíc projevuje v atmosféričnosti tvých věcí. Zaujal tě v poslední době nějaký soundtrack?

Většinou dávám přednost filmům, které nemají žádný soundtrack, žádnou hudbu. Ale v poslední době jsem si zamilovala ty k filmům Spojení dvou měsíců (1988), Exotica (1994) a samozřejmě Nelítostný souboj (1995), jehož soundtrack na začátku minulého roku byl zjevením. Jak to, že jsem ho neznala dřív? Při tvorbě skladby nebo mixu na to ale nemyslím. Prostě se to tak nějak stane a je to součástí mého způsobu práce. Je to potpourri života, věci, které vidím, sleduju a slyším. Film je velká část mě, která se vždycky zasní, takže mě to hodně inspiruje.

Když jsem se dozvěděl o tvém producentském procesu, překvapilo mě, že často začíná zacyklením určité části samplované skladby – tím spíš, že tvoje hudba působí neustále se vyvíjejícím dojmem a bez smyček. Jsou jen dobře schované, nebo jsou používány jako výchozí bod?

Obojí! Mohou být velmi dobře skryté, protože se prostě stalo, že jsem do nich nakonec přidala tolik, že jsou prakticky k nepoznání a není to nutně záměr. Jsou pak téměř novým „příběhem“, tak trochu „mým“. To může být výchozí bod, na který se dá navázat další částí a nakonec i odstranit původní sampl, nebo mohou být ponechány, jak jsou. Mám ráda výzvu a vzrušení z toho, když najdu něco, co se hezky zacyklí, je to většinou naprosto spontánní proces. Mám tendenci vždycky něco smazat a ztratit všechno, na čem by mohlo záležet. Kéž bych měla organizovanou knihovnu… Ale mám pár věcí, vokální samply, mluvený hlas nebo dialogy a „terénní nahrávky” z filmů, které mám ráda k dispozici, i když nic z toho není organizované, všechno je ztracené v počítači.

Narazil jsem na subredditu Buriala, že si lidi pletou tvoji práci s jeho, taky ses do té konverzace zapojila. Je to lichotivé, nebo ti to působí trochu prvoplánově?

Myslím, že je to vtipné a milé. Já vlastně Buriala moc neposlouchám, ale chápu, že lidi zařazují ambient zkřížený s tanečními žánry a hlasy a terénními nahrávkami do jedné škatulky. Burial je legenda, a pokud mě lidi srovnávají s legendou, tak to beru.

Pokud vím, internet hrál ve tvojí kariéře významnou roli, ať už kvůli distribuci na sociálních platformách, nebo významu chatovacích komunit, jako je ta kolem rádiového pořadu United in Flames. Jak využíváš internet dnes, kdy se digitální prostředí stále mění?

No rozhodně ne tak moc nebo podobně, jako jsem to dělala od 15 do 25 let. Dřív jsem byla posedlá počítačem a jeho možnostmi, množstvím věcí, které se dají vyhledat, vidět, hudby, podivných webových stránek… Teď jsem na počítači podstatně méně a spousta toho, co se děje digitálně a kulturně, mi přijde dost nudné a nezajímavé, i když ne všechno.

V pořadu United in Flames na NTS máš často spolumoderátora. Děláte na setlistu společně, nebo si ho dělíte napůl? A jaký aspekt spolupráce v tomto formátu máš nejraději?

Když mám hosta, je to skoro vždycky rozdělené napůl, nejdřív host, pak já. Přijde mi zábavné a inspirativní slyšet, co můj host připraví. Vždycky poslouchám, když se pořad vysílá v rádiu, nikdy předtím, ráda se nechám překvapit v éteru, je to vzrušující. Možná trochu zábavným, ale někdy mučivým aspektem je instruovat hosta, aby pózoval tím či oním způsobem, s tím či oním osvětlením, oblečením a úhlem, abych nás pak mohla společně vyfotografovat pro úvodní fotku pořadu. To je vždycky zábava.

V rozhovorech s tebou i ve tvé hudbě se často objevuje oceán. Když používáš zvuk valícího se přílivu a odlivu, jsou to vlastní terénní nahrávky? Je místo, kde oceán posloucháš nejraději?

Používám spoustu různých nahrávek od různých uživatelů freesound.com, což je moje oblíbená webová stránka. Nikdy jsem nepoužila zvuk oceánu, který by byl můj, ale oceán a moře zní nejlépe v noci, když ostatní spí, je tak hlasitý, a přitom tichý. Možná je slyšet večírek ve vzdáleném rohu ulice nebo baru, daleko, s ozvěnou jako přelud. Někde projíždí auto, cinká sklo, tříští se prázdné skleněné lahve. Ale to není nic ve srovnání s tichým hlasitým hukotem vln.