Beats dobře pracuje s humorem, podtrženým kouzelnou skotskou angličtinou, a vyniká skvělým vizuálním zpracováním. Výprava je vypiplaná, perspektivu mnoha záběrů dotvářejí skvělé graffiti.
Skotský film Beats u nás doposud neznámého scenáristy a režiséra Briana Welshe, pro něhož je to pátý celovečerák, tepe v rytmu adolescentního vzdoru. V kulisách elektronické hudební scény počátku devadesátých let vykresluje poslední akci dvou nejlepších kamarádů. A snaží se o společenský přesah, o věrné zobrazení dobových reálií.
Johnno a Spanner se znají celý život, ale okolnosti jejich přátelství nepřejí. Jednoho živí bratr, drogový dealer, druhého vychovává otčím, policista. To vyvolává přirozené pnutí: vnější, když Spanner není vítán v domu svého kamaráda, vnitřní, když si chlapci uvědomují, že je pojí spíš vzpomínky než budoucnost. Oba ale milují elektronickou hudbu a vydávají se proto na poslední společnou akci, ilegální party.
Hudba zvládá překlenout rozdílnosti rodinného zázemí obou chlapců vždy jen na chvíli, možná proto se hudební doprovod ve filmu nikdy skutečně nerozjede. Soundtrack je plný známých jmen (v traileru zazní Everybody in Place od The Prodigy), překvapivě ale nekulminuje ani v klíčové scéně: když už to vypadá, že přijde hudební vrchol, který konečně rozdupe plátno, scénář se stočí k romantické lince, kterou nechá dohrát v tichém zákoutí.
Děj se točí kolem klikaté cesty kamarádů na party, časté humorné momentky vychází hlavně z kontrastu mezi protřelým Spannerem a nevinnějším Johnnem. Vedlejší postavy nemají dost prostoru rozvinout se, ale alespoň dodávají příběhu širší kontext: samotná party je popisována nejen jako hudební akce, ale i jako symbol generačního odporu a touhy po svobodě. Johnno se vymezuje proti svému otčímovi, účastníci party zas proti zákazu veřejné produkce elektronické hudby, který britská vláda v devadesátých letech skutečně uzákonila. Víc než společenskou notu ale snímek akcentuje tu osobní: oba kamarádi svůj výlet zakončují na extázi, záběry z party střídají kratičké spoty průmyslových strojů, výbuchů a nakonec i proměňujících se abstraktních tvarů, které asociují chemické uvolňování energie. Tato pasáž je barevná, jako kdyby se chvilková radost z hudby a tance vymykala černobíle zaprášeným vzpomínkám.
Beats dobře pracuje s humorem, podtrženým kouzelnou skotskou angličtinou, a vyniká skvělým vizuálním zpracováním. Výprava je vypiplaná, perspektivu mnoha záběrů dotvářejí skvělé graffiti. Scénář ale neumí skloubit drama dobové i psychologické. Medailonky postav, které při závěrečných titulcích dokládají snahu tvůrců o realičnost, působí nemístně – uvěřitelnému obrazu života, hlavně toho emočního, se totiž Beats přibližují jen málo.
Popkultura ovlivňuje naše volby možná déle a intenzivněji, než jsme si ochotni připustit. Hrdinové obrazovek nám „nenápadně“ radí, jak se oblékat, co jíst, jakým práškem prát prádlo, jakým vozem jezdit a kam se vydat na dovolenou.
Každé její album představuje nejen umělecký posun, ale taky autentický záznam dospívání v jeho nejintimnější podobě. Komentovaná diskografie.
Ďábel nosí Pradu, Konkláve, Hunger Games nebo Spotlight. Ale také nadšenecká Žranice, kterou Stanley Tucci spolurežíroval a podílel se i na jejím scénáři, nebo povedená gastro komedie Julie a Julia, kde s velkou elegancí, vášní a náklonností k věci ztvárnil podporujícího manžela ikony amerických televizních kulinářských shows Julie Child.
Aktuální alba jsou plná zašlých sluncí, stejně jako bezprizorních nadějí, dojde na explicitní slovník ostrovních humoristů, i éterické zurčení, které je ve skutečnosti páráním tělesných útrob bez závislosti na genderu. Silný týden.
V kuchařkách navzdory rozšířeným představám nejde o recepty. Knihy o vaření jsou pořád především knihami — a za všeho nejvíc záleží, jestli dokážou vytvořit svébytné univerzum. Člověk si musí kuchařku obydlet, pochopit její vnitřní logiku, morálku, nechat se omámit vypravěčem, aby si z ní mohl něco odnést. Aby v něm vskutku zůstalo i něco z ingrediencí a postupů, na nichž to údajně celé stojí.
Radio fm, edice sváteční počas rýchlej jazdy. Říkal taky někdo okurková sezóna?