Malý velký Ant-Man

Se superhrdinskými filmy se roztrhl pytel a na červeném koberci už musí být všem těm Wolverinům, Thorům a Supermanům poněkud těsno. Malému velkému Ant-Manovi stačí naštěstí málo.

Vážně potřebuje svět dalšího maskovaného mstitele v kostýmu? Hoši z Marvelu mají jasno. Kinosálům i tržbám vládnou komiksovky, a tak byl v pauze mezi sequelem Avengers a remakem Fantastické čtyřky vyslán na zteč americký bráška Ferdy Mravence. Poznávací znamení? Vtip, nadhled a akce všeho druhu. Jeho cesta na stříbrné plátno však byla zdlouhavá a klikatá. Zatímco v tradičním komiksovém světě z křídového papíru platí Ant-Man za zavedenou značku (mj. jeden ze zakladatelů Avengers), s filmovou adaptací jeho dobrodružství to dlouho vypadalo všelijak. Pro Edgara Wrighta (Jednotka příliš rychlého nasazení, Scott Pilgrim proti zbytku světa), jehož služby si Marvel pojistil už v roce 2006 (!), hovořil nezměrný entuziasmus a schopnost napěchovat libovolnou scénu břitkými dialogy a nepřeberným množstvím popkulturních šprťouchlat. Zprvu šlo všechno hladce, legendární Stan Lee zásoboval jakožto duchovní otec Ant-Mana natěšené fanoušky nadšenými tweety a z první ochutnávky byl roku 2012 celý sandiegský comic-con dočista paf.

V konečném účtování však Wright se svou vizí „jiného“ superhrdinského opusu narazil. Šéfům Marvelu přišla jeho verze co do humoru příliš britská a málo family friendly (film distribuoval Disney), vaz jeho snaze pak definitivně zlomila neochota zasadit „Mravenčího Muže“ do širšího kontextu, jinými slovy udělat z něj dalšího pohůnka Kapitána Ameriky a nechat jej v multiplexech vydělávat coby podměrečného brášku profláklého komiksového cirkusu Avengers. Zaskočeného Wrighta tak z režisérské sesle vystrnadil rutinér Peyton Reed (Kašlu na lásku, Yes Man) a jeho scénář, na kterém v potu tváře dřeli s Joem Carnishem, dostali k doladění komediální matador Adam McKay a představitel titulní role Paul Rudd, který se po letech paběrkování v (pod)průměrných komediích definitivně přihlásil do první hollywoodské ligy.

Výsledek dopadl nad očekávání. Krom solidního řemesla poplatného komiksovému spektáklu předvedl Reed jak smysl pro timing infantilních gagů (Mašinka Tomáš!), tak i dovádivou vynalézavost při vyobrazení akce, která mazácky těží z prolínání hrdinova mikrosvěta s okolní XXL realitou. Kamera vychytrale přepíná na makro vždycky v ten nejsprávnější okamžik, díky čemuž je řada scén promyšlenou hrou kontrastů, se kterou akurátně souzní nevtíravý soundtrack z pera Christopha Becka. Mravenčí práce v praxi. Našponovanou situační smršť navíc odlehčují dobře mířené hlášky. McKayovy frat-packovské vtípky se nakonec ukázaly jako poměrně kompatibilní se suchým britským humorem a hračička Wright, kterému učarovala především Ant-Manova civilnost, na nás pomrkává zpoza každého rohu.

Za superhrdinským statusem hlavního hrdiny nevězí kruciální genová mutace, ani nehoda v laboratoři. Není božským kladivářem z Asgardu, ani zasmušilým miliardářem v netopýří kápi či arogantním playboyem jako Tony Stark. Fištrón ani smysl pro humor Scottu Langovi sice nechybí, ve své podstatě jde ale jen o relativně prostého zlodějíčka, který po propuštění z báně nemůže zavadit o flek, a kdyby nedostal druhou šanci (a vytuněný vohoz) od geniálního vědce, mohl by se jít klouzat. V terénu si však vede na výbornou, navíc mu kryje záda horda roztomilých mravenců a za sidekicka je tu rozkošně prostoduchý mluvka Michael Peña. Příběh, pravda, nikdy výrazněji nevybočí z ustálených žánrových konvencí, nad tím lze ale díky preciznímu technickému zpracování a sympatickým hercům přivřít oko. Jistě, hlavního záporáka odhalíte po půl minutě a pod atraktivním „heist“ kabátkem chtě nechtě tušíte standardně vyhrocený boj o osud lidstva. Pořád jsou tu ale svěží autorské legrácky a hlavně neokoukaný hrdina, který si na nic nehraje, za všech okolností zůstává nad věcí a nikdy nemá problém vystřelit si sám ze sebe, ani z ostatních figurek svojského komiksového univerza.