Manners Maketh Man (Kingsman: The Secret Service)

Agentura Kingsman zachovává status quo ve světě, který balancuje na hraně propasti už několik dekád. Tak jako rytíři kulatého stolu krále Artuše dohlíží speciálně vybraní jedinci na klid, mír a britský způsob života. Z hlubin internetu se však vynořuje padouch (Samuel L. Jackson), temný jako jeho barva kůže, a tak je načase nabrat mladou krev. Galahad (Colin Firth) chce jít s dobou a místo nažehleného vysokoškoláka s rodovým certifikátem sáhne do ulic pro syna muže, který mu kdysi zachránil život… Inspirováno stejnojmennou grafickou novelou, která u nás bohužel nevyšla.

Mark Millar už dávno není hitmaker pouze komiksový. Od doby, co studia začala skupovat práva na zfilmování jeho scénářů pro velká plátna, omílají ho i fandové pohyblivých obrázků. Ve Wanted udělal podle jeho nástřelu Timur Bekmambetov z Angeliny Jolie (ještě jednou) naposledy femme fatale, Kick-Ass redefinoval hrdinský žánr v režii Matthewa Vaughna a přesně tohle osvědčené duo stojí i za bijákem Kingsman: The Secret Service. Hravá pocta bondovkám nejen že dělá čest žánru, ale baví čtyřiadvacetikarátovými detaily, vyleštěnými do posledního detailu. Klasické schéma se špionážní agenturou a megalomanským záporákem snažícím se „spasit” svět obohatil Vaughn přehlednou a promyšlenou akcí i vtipnými kejkly a skvěle fungující hudební složkou. Britský skladatel Henry Jackman se ve spolupráci s Matthewem Margesonem každým dalším soundtrackem zlepšuje. Těžko říct, jestli za to může pevná ruka režiséra, který mu předhodí jasnou vizi, nebo tvrdá práce pro Zimmerovo Remote Control. S Vaughnem spojil síly už v Kick-Ass a X-Men: První třídě, ale až v Kingsmanech nabízí jízdu, hodnou natočeného materiálu.

Stylové hlavní téma (Manners Maketh Man) sebevědomě cituje Bonda, ale zůstává dostatečně osobité a krom žestí tlačí do popředí hlavně smyčce. Jackman pracuje se stereotypy v žánru a inspiruje se u bondovských klasiků - jak u Johna Barryho, tak u Davida Arnolda, ale přidává nadhled a superhrdinský nádech. Hlavně v orchestraci a stylu je cítit, že jde o bratrance První třídy. Zábavnějšího a lépe zapamatovatelného (pohvizdování zaručeno). Tiché vážnější kusy prezentují variace hlavního tématu na sólový klavír, případně harfu (The Medallion, To Become a Kingsman), místy žesťovou atmosféru zahustí decentní chór a zvonky pro zvýšení napětí (An 1815 Napoleonic Brandy). Zajímavý kontrast tvoří zmutovaný elektronický motiv hlavního padoucha (Valentine) se zákeřnou flétnou. Zvrácená hudební identita zla podrývá hladkou stylovost hrdinských témat a jejich syntéza (Eat, Drink and Paaaaarty) vnáší instrumentaci jistou osudovost. Akční hudba (Skydiving, Calculated Infiltration) dokonale sedí k obrazu, jako když hodíte kotrmelec a v letu si uhladíte vlasy. K mohutným žestím, rytmizovaným perkusím a zběsilým smyčcům zabručí zpětná vazba a naplno vyzní elektrické kytary.

U Jackmana je stále cítit, že více než o skladatele jde o zdatného učně Zimmerových lepících postupů, kdy na základní tematickou fázi jsou navěšovány kudrlinky, za kterých smrtící, rytmické smyčce gradují do intenzivního finále. Nasamplovaný zvuk nemusí být sám o sobě tak špatný. Často je i žádoucí, ale kompozice tak přichází o větší variabilitu při častém opakování některých témat. Kingsman: The Secret Service je ale i tak sebevědomou našlapanou kompozicí a velkým skladatelovým úspěchem. Stylovým návratem do špionážních vod. Malinko zamrzí, že písničkový soundtrack se vůbec nekoná a že na Lynyrd Skynyrd, Dire Straits nebo Bryana Ferryho se ani tady nedostalo.