Mara Jade: Dá se to i bez velkejch peněz

Kdo jsou Mara Jade? Od roku 2008 skromní harcovníci po malých klubech, kteří se nikam nevtírají, nikoho nekopírují, hrají instrumentální hudbu a nehodlají na tom nic měnit. Loni se jich ujal label Happy Mutant (Alphones, Rutka Laskier, Metronome Blues ad.) a vydali desku Na zlomený srdce vedeš. Co je čeká dál? Jak to funguje v rodném Rakovníku, jak to dělat, když hrajete ve více kapelách, a na co se dá narazit v Rumunsku? Mara Jade jednohlasně, jako jeden muž, jako jedna žena.

Kdo vede na zlomený srdce?

Na zlomený srdce s někym vedeš, s někym dostáváš na čumák. Nešťastný lásky jsou zápasy bez remízy. Takže jak kdo, jak s kym. Asi to nakonec zní víc emo, než jsme chtěli.

Jak jste se z Rakovníka dostali pod křídla znojemských Happy Mutantů?

Happy Mutant nám řekli, že nemůžou být šťastný, pokud tu desku nevydáme pod nima, a když jsme navíc zjistili, v jaký společnosti kapel a lidí budeme...

Franta Klimt (ex-Mitote, Lvmen) správně podotkl, že všechny „ty vokurky sou dobrý jaxvině”.

Opět u vás probíhají personální změny, jak se odrazí v budoucím fungování kapely?

Nikdy dopředu nevíš, jak a kam tě taková změna posune, byť jde v našem případě zase „jen“ o basáka. Ty jsou obecně problémoví. Džana chce cestovat, Stenly zase usadit.

Jak to šlo ve studiu Jámor?

Během dlouhého dodělávání desky jsme nesčetněkrát probírali a hodnotili skladby, jejich zvuk, celkový koncept, prostě cokdeajak. S odstupem času a hlavně soustředění si uvědomujeme, že deska celkem přesně ukazuje to, jaký jsme, jak hrajeme, co nás, i mimo hudbu, přitahuje a je pro nás typický. Ondřej Ježek tohle správně cejtil a nesnažil se nám nic vnutit. Spíš naopak, připomínal nám, v jakym místě to ještě jsme my a kde už si chceme hrát na něco jinýho, a za ten nadhled mu patří velkej dík. Kdyby měl ve studiu ještě velkej gauč, třeba místo tympánů, byl by Jámor bezchybnej plac.

Zkoušeli jste mu to navrhnout? Možná nemá vztah k nábytku bez zvukového potenciálu...

Nezkoušeli. S Ondřejem máš ale pocit, že všechno má zvukovej potenciál. Využil by i roztrhlý nafukovací lehátko. To je na něm to dobrodružný, co přitahuje lidi a možná i ten samotnej zvukovej potenciál.

Fungujete už deset let a vývoj ve vaší hudbě je znatelný. Cítíte to taky tak?

Cejtíme to jako přirozenej, protože postupnej proces. Na druhou stranu deska Na zlomený srdce vedeš snad ukazuje, že jsme nikam zásadně neuhnuli. Pořád nás nejvíc baví kytara v háku a pod tim jednoduchej groove. Když Kája odešel z kapely, nastalo divný období, kdy by snad bylo lepší všechno úplně restartovat, změnit název kapely, zkušebnu, veškerý kulisy, pro čerstvej pohled a vzduch… Ale neudělali jsme to, už nevim proč. Každopádně jsme se tim museli promlčet, prozkoušet, prostě prokousat… Dneska jsme na to pyšný. Kapela nám do jistý míry definovala život. Asi to nemusim víc vysvětlovat. Sorry, posloucháme Elliotta Smithe, tak je to trochu emo rozhovor…

Váš bubeník Jirka má několik dalších kapel, nežárlíte na ně? Jak se mezi nima dá bruslit časově?

Jirka chvílema žárlí sám na sebe, ale pak si to uvědomí. Synchronizovat tři, čtyři kapely, který maj vůli hrát a zkoušet každej tejden, to je every-week-challenge. Musíme ale říct, že Mara Jade, Manon meurt, Core Belief, Norman Bates i Absolutně Černý Těleso často společně vystupují, navzájem se podporujou a občas i uspořádají koncert.

Jaké zázemí v tomhle smyslu nabízí Rakovník a okolí?

Šíleně malý. V Rakovníku i okolí chybí regulérní „zajetej” klub, kde by se kapela, ale i člověk, kterýho za ní do toho klubu chceš dotáhnout, cejtila dobře. To je velká ostuda našeho města, kde nechybí šikovný umělci, ani lidi, který jsou schopný tě podpořit v něčem nemainstreamovym, ale to místo ano. Važte si takovejch prostor ve vašem městě. Snad s tim tady v blízký budoucnosti něco uděláme.

Jak jste se dostali k hraní venku, co jste zažili?

Koncerty v zahraničí nejdřív díky Manon meurt, který jsme doprovázeli na krátký tour po východní Evropě. Ukrajina rules. Pak díky Happy Mutant, když jsme podobný destinace brázdili s The Queues. Miškolc rules. Tam jsme hráli za městem „na baráku” borce, kterej tam ten večer ani nebyl, protože se živí jako živá socha po ulicích Vídně. K němu do garáže plný cyklověciček dorazilo asi pětadvacet lidí. Do té doby pořádali jen folkový večery, tak si dokážeš představit ty výrazy, když kluci hrábli do kytar... Nakonec to byla párty jako prase, The Queues to tam totálně rozsekali a od tý doby tam hrajou jen bandy zapojený do elektriky.

Ukrajinský celníky s kalachama netřeba představovat, snad si ten vinyl aspoň pustili a udělali si hezčí Vánoce. Nikde jinde nepojedeš 200 kiláků šest hodin ve strachu o obě nápravy. T4 rules. Nikde jinde se taky nenasnídáš v šesti lidech za 230 korun. V Rumunsku to s koňma pořád myslej vážně, některý měli i vlastní RZ. Koncerty samotný jsou tam divočejší než na západě, prostě jiná krev. Kluby a promotéři poctiví a kvalitní. Dá se to dělat i bez velkejch peněz.

Hledání zpěváka či zpěvačky jste už vzdali?

Inzeráty jsme stáhli před několika lety. Jednorázové spolupráci se nebráníme, ale nehledáme. Jsme prostě instrumentální kapela.

Co děláte, když zrovna nezkoušíte nebo nehrajete?

Jirka hraje, jí dokola tu samou pizzu nebo spí. Martin drbe Doris záda. Ondra se šťourá v nose na fulltime aneb přemýšlí. Džana teď dělá v kavárně. Jsme prostě kapela Inženýrů.

Čemu se chcete věnovat do budoucna?

Jako Mara Jade chceme letos prodat hodně vinylů, to jako vážně. Jiří jako Manon meurt chce natočit novou desku Manon meurt. A pak pomalu začít makat na novým albu Mara Jade se staronovym basákem.

Kde byste chtěli žít, kdyby nebyl Rakovník?

Jirka v Novém Strašecí, Martin někde, kde mají stejně dobrý, za studena chmelený pivo, Ondra v Pecínově. A Džana by bez Rakovníka žít nechtěla.