Marissa Nadler: Já si jen dělám to svoje

Marissa Nadler mi po svém dubnovém koncertě v Café V lese přislíbila rozhovor a protože se druhý den už vracela do Států, proběhl přes email. V České republice to byl její první koncert, a pokud bude příště lepší osvětlení a ne zelený brčál, rozhodně se k nám ráda vrátí.

**Máš velmi výrazný a originální projev, publikum jsi okouzlila. Co tě ovlivnilo a jací jsou tví oblíbení umělci? Zmínila ses (v krátkém rozhovoru po koncertě, pozn. autorky) o Townesi Van Zandtovi, taky jsi zpívala jeho cover. Van Zandt bude pro české publikum prakticky neznámý, i když inspiroval mnohé - jak ovlivnil tebe?

Townes Van Zandt byl skvělým písničkářem a jeho práci bych určitě doporučila všem, kteří mají rádi písničky o smutku, zlomeném srdci a samotě. Myslím, že jeho písničky skvěle vystihují celou šíři lidství.

Původně jsi studovala výtvarné umění, jak ses dostala od vizuálního k hudebnímu umění? Rozhoduješ o výtvarném konceptu svých alb? Ilustrovala jsi někdy svoje písničky a uvažuješ o kombinaci obou světů?

Obojí se vlastně spojuje tak, jak píšu texty. Dívám se na svět očima malířky, takže moje texty jsou vždy velmi popisné a často abstraktní. Dělala jsem výpravy svých videí i grafický design svých alb. Pořád maluju a doufám, že se v budoucnosti budu víc věnovat videím, kde bych mohla spojit hudbu a vizuální pohled na věci.

Mnozí zmiňují tvoje spojení s literaturou, zvlášť s gotickým žánrem a Edgarem Allanem Poem. Na Ballads of Living and Dying jsi dokonce zhudebnila jeho slavnou báseň Annabelle Lee. Co si myslíš o gotice jako konceptu a náladě?

No, album Ballads vyšlo před 11 lety, takže jsem se přirozeně změnila a vyrostla. Ale rozhodně mám temné srdce a moje hudba má temné jádro. Esteticky je melancholie krásná věc. Asi se snažím nemyslet skrze terminologii a jednoduše chci psát ty nejlepší písničky, co dokážu. Takže bych se nikdy nezaškatulkovala do jednoho žánru.

Popovídejme si o posledním albu July. Moc se mi líbí, že i když jsou tvoje texty o smutném nebo nenaplněném vztahu, nikdy se nestavíš do pozice oběti nebo ženy, která nedokáže žít bez muže. V Anyone Else dokonce přiznáváš, že jsi na někom jen promrhala svůj čas a měla být s někým jiným. Co si myslíš o zpěvačkách, které vytváří obraz ženy jako oddané dívky, která čeká na svého muže a bez pravé lásky umírá?

Díky, že sis toho všimla! Ano, jsem zcela pro ženskou emancipaci. Jsem velmi nezávislá žena a nikdy jsem necítila potřebu mít muže, abych si ospravedlnila vlastní existenci, přestože jsem romantička. V minulosti jsem promarnila příliš mnoho času a energie na některé lidi a snažím se to už nedělat.

Jak vidíš situaci žen v hudebním průmyslu a cítila ses někdy pod tlakem, abys vyprodukovala něco, co se ti nelíbilo?

Tak já jsem a vždycky jsem byla na indie labelech, které na mě vůbec netlačí. Takže ne, nikdy jsem se necítila být pod tlakem. Možná kdybych dělala popovou hudbu pro velkou firmu, pociťovala bych to víc. Já si jen dělám to svoje.

Pitchfork napsal, že I've Got Your Name a Drive jsou svého druhu americké „roadsongs“ (písničky o cestě, ale i písně na cestu, pozn. autorky). Souhlasíš s tím?

Miluju pocit z cesty. Drive je rozhodně roadsong.

Zamilovala jsem si song Drive a video k němu je taky skvělé. Tvoje kamarádka, režisérka Naomi Yang, uvedla: „Video vypráví příběh Marissy, jak čelí svým vlastním ambicím – stejně jako zklamáním –, ale nakonec o touze zasáhnout lidi svojí hudbou.“ Je tohle ta správná metafora?

Ano, myslím, že to je přesné.

Trochu mě mrzelo, že jsi nezahrála Holiday In. Přiznáváš v ní, že voláš ne zrovna hodnému klukovi vždycky, když jsi opilá, a on má „holku v každém státě a žádnou v L.A.“. Na kolik jsou tvoje písničky a příběhy osobní? Cítíš se před publikem zranitelná, když vyprávíš osobní příběh?

Ale ne! Určitě ji zahraju příště. To mě mrzí! Všechny příběhy v nových písničkách jsou skutečné. Určitě se cítím zranitelná, ale tenhle pocit převažuje moje touha tvořit písničky, které lidi zasáhnou. Ano, po těch letech mám hroší kůži, už mě to tolik nezraňuje a nevadí mi to.

Je skladba 1923 založená na skutečném dopise? Dorazil dopis o století později nebo čtu text špatně?

To je jediný fiktivní příběh na albu. Vypráví o milencích cestujících v čase.

Jaké jsou tvoje plány pro další album?

Budu znovu spolupracovat s Randallem Dunnem. Očekávám něco temnějšího a těžšího.

Hrálo se ti tu dobře a vrátíš se s další deskou?

Ano, každopádně!! Lidé byli TAAAAAK milí a ochotní.

Nakonec, co je tvojí největší radostí v životě a každé ráno tě zvedne z postele?**

Jejda... nevím... radosti jsou v prostých potěšeních.