Matěj Samec (MeetFactory): Já velmi rád jezdím

Matěj Samec externě pracoval v různých tuzemských divadlech, učil se tango v Buenos Aires, vášnivě čte, napsal oceňovaný podcastový psychothriller Mizení, a hlavně už pár let šéfuje divadlu ve smíchovské MeetFactory. Nejen o jarní sezoně jsme se krátce pobavili, došlo i na pozoruhodné literární a hudební souvislosti nebo na radost v mizérii.

Když se podívám na divadelní program, jednoho by omyli už jen podle názvů her: Sebevražda, Noční můry s čápem marabu, Houellebecqův Serotonin. Doba si žádá tvrdé tituly, nebo máte na pořadu dne i komedie, tedy ne že by to bylo nutné, spíš mě zajímá, jestli je tam nějaký dramaturgický svorník?

Hmm, tahle doba si určitě tvrdost žádá, ale o to víc mě láká jít proti tomu, a právě zde by možná mohl být i onen svorník, v nějakém opaku té tvrdosti: měkkost, neokázalost, ambivalence, jemnost, detailnost, chundelatost a samozřejmě legrace, to v neposlední řadě. Zrovna Sebevražda, respektive Díla. Autoportrét. Sebevražda je jednoznačně naše nejkomediálnější inscenace, obecenstvo se, pokud se představení jenom trochu povede, opravdu z plných hrdel směje, některým po tvářích tečou i hřejivé slzy smíchu, nelžu! Vychází z textů inspirativního francouzského spisovatele Édouarda Levého, jehož jméno si sice leckdo spojí s mrazivou okolností, že si pár dní po odevzdání svého posledního rukopisu („Sebevražda“) skutečně sám vzal život, ale nás při četbě jeho knih fascinovala dechberoucí a ohromující výkonnost a hravost jeho myšlení, jeho schopnost a odhodlanost svým cizelérským psaním brousit jevy, jež život přináší, do úžasných šperků. Číst je znamená zakoušet spíš než depresi či zmar, radost, lehkost, humor a poťouchlost.

Když dorazíte, uvidíte mimo jiné fantastickou Miladu Vyhnálkovou lobbující za pravidelný měsíční plat pro zvířata v ZOO, charismatického Mikuláše Čížka při provádění tance proti útoku much, uhrančivého Jiřího Svobodu explikujícího projekt malování na vlastní nehty či hereckého mistra (a taky pozoruhodného hudebníka, když už jsme u toho) Štěpána Lustyka, jak vypráví nevypravovatelnou historku, kterou nakonec dopoví, sice s takovými obtížemi, že zůstane nepochopitelná, ale právě tyto obtíže jsou v Lustykově podání natolik o životě jako takovém vypovídající, až vám neváhám zaručit, že rovnici obtíže=štěstí budete po zhlédnutí této mojí srdcové inscenace považovat za základní životní axiom.

Pokud jde o další tituly, které zmiňuješ, tak samozřejmě jak Noční můry s čápem marabu podle Irvina Welshe, tak Houellebecqův Serotonin v sobě jistou temnotu nesou, to se nedá nic dělat, ale já když jsem četl jejich knižní předlohy, tak jsem prožíval taky spíš než tíseň jakousi radost - z toho, jak to Welsh, resp. Houellebecq dokážou říct, nabízí to odstup, pocit triumfu nad úzkostí, nebo přinejmenším útěchu, že jsou lidé, kteří jsou na tom ještě hůř než ty. Toto jsou naše aktuálně divácky asi nejúspěšnější inscenace a rozhodně nenabízejí jen beznaděj, publikum se při nich neváhá smát (než nastane strašlivý dějový zvrat).

Kolektiv Hůlová, Havrda, Vrba bude mít u vás čtvrtou premiéru? Nejsem si jistý, kolik lidí o tom, vyjma přímo divadelních fanoušků, ví. Naši čtenáři mají nějaké povědomí o Petru Vrbovi coby experimentátorovi, ale že Petra Hůlová se tak angažuje na prknech, tak známé možná není. Zkus nám tuhle spolupráci přiblížit, počítám, že znáš všechny kusy, které dělali…

Ty předchozí premiéry byly hrány v divadle Alfred ve dvoře, respektive v Městském divadle ve Varnsdorfu a jsem moc rád, že svůj nový projekt uvede tento pozoruhodný kolektiv právě u nás. Ostatně Petra Hůlová má v MeetFactory, konkrétně v prostůrku bývalé strojovny výtahu, také ateliér, kde už napsala řadu svých románů.

Já osobně mám Petřiny texty vesměs ve velké lásce a vidět ji na scéně, jak je filtruje svou magnetizující jevištní existencí, to je vážně exkluzivní zážitek. Je to určitá forma opravdu osobního autorského ručení, myslím že v tom, co dělají, lze možná číst zprávu o budoucích formách jak psaní, tak divadla. Nejde přitom o žádný literární dýchánek, všichni tři zúčastnění do finálního jevištního tvaru vkládají něco ze sebe, a vzniká pokaždé komplexní, sice divadelní, ale tomu, co si pod pojmem divadlo představujeme, dokonale se vymykající výsledek.

Kolik toho přečteš za měsíc, toho asi nebude málo? Nebo jak se dá držet krok a přehled s aktuální, vlastně nejen aktuální produkcí? Pomůže chatbot?

Hahaha, chatbot mi v životě moc pomáhá, ale ne tím, že by mi dával tipy na čtení. Využívám ho spíš tak, že když něco napíšu, dám mu to přečíst a ptám se, jak se mu to líbí. Vlastně se moc nesnažím udržovat si přehled, co chytím, to chytím. Docela rád čtu recenze, sleduju například web ČT Art, kde Josef Chuchma nebo Daniel Mukner zajímavě píšou o knižních novinkách. Ve svých zamyšleních rádi citují určité - podle jejich názoru výsostně nepovedené - věty z recenzovaných titulů, aby tím názorně ukázali mizernou úroveň toho kterého literárního díla. Já pak o těch větách přemýšlím a snažím se přijít na to, proč jim připadaly tak bídné, což mě tu a tam přivede až k pultu knihkupectví v touze přečíst si recenzovaný titul celý.

Aktuálně čtu Turgeněva, Lovcovy zápisky. Hltám to dost pomalu, vychutnávám si tu přírodu. Jak se v ní může vyzračit lidská mysl, ve vší své rozpornosti, kráse i krutosti, bídě i velkoleposti.

V dubnu dáváte titul A vybuchla Setuza, který je plný hudebníků: Adam Ernest, známý jako rapová značka Sebe, to režíruje, hudbu dělali Viktor Ori, který loni vydal skvělou desku, bodující i v našich výročních žebříčcích, a Antonín Kropáček, součást skupin Ghost of You nebo Chief Bromden. Tahle hra je z dílny ústeckého Činoheráku - cestuješ po regionálních scénách nebo se soubory samy hlásí se zájmem hrát zrovna u vás?

Adam Ernest napsal i text téhle inscenace, měl jsem možnost ho číst a je opravdu moc dobrý! Jinak v MeetFactory hostující soubory uvádíme vlastně poměrně zřídkavě, máme jen velmi omezené možnosti termínů, je to velká výjimka, že na jaře u nás budou k vidění hned dva hosté, kromě tria Hůlová Havrda Vrba ještě tato ústecká inscenace skvělého Ernestova textu, ve které uvidíme Andreu Bereckovou a Natašu Gáčovou, s nimiž jsme se v MeetFactory teprve nedávno - v slzách - rozloučili, neboť měla derniéru naše milovaná Vyšlapaná čára, kde tyto drsné stars účinkovaly coby matka a dcera.

A pokud je tedy stále relevantní otázka, jestli někam jezdím, tak já velmi rád jezdím, ale ne proto, že bych vybíral, koho k nám pozvat, ale prostě proto, že je velká šance, že mezi diváky například v Olomouci nebo Ústí nebudu nikoho znát a užiju si skutečně nerušený divadelní zážitek. V současnosti se chci vypravit právě do Olomouce na operu Jeníček a Mařenka v režii Elišky Říhové.

A další tipy od Matěje Samce, co bysme měli vidět, kam zajít?

Jako první musím zmínit ještě jednu inscenaci z MeetFactory, je totiž mou oblíbenou, Oheň, na to vás vážně nemohu nepozvat, protože románová předloha Marie Pourchet v dramatizaci Ondřeje Novotného a režii Tomáše Soldána je jednoduše dechberoucí! Je to o lásce, ale o té živočišně, neurotické a velmi tělesné. Gabriela Pyšná podává v roli Laury podle mého názoru skutečně fascinující, hieratistický výkon.

Jinak mě poslední dobou moc a moc zaujala například O’Neilova Cesta dlouhým dnem do noci v Divadle v Dlouhé, režii má Ivan Buraj. Skvělé výkony, mistrovská práce se světlem. A chystám se Na zábradlí na tamní novinku Paní Dallowayová, dramatizaci románu Virginie Woolfové v režii Anny Klimešové.