Secret Museum je fascinující kompilace, která mapuje hudební tradicionály světových etnik datovaných mezi roky 1925 až 1948.
“V minulosti jsem world music považoval hlavně za 'feel good' blbosti, co se hrají ve Starbucks, aby se jím líp prodávalo latté,” doznává se Matthew Clark. Matthew je zakladatelem malého vydavatelství Casual Acid Tea, jehož primárním cílem je vydat sérii devíti sedmipalců, na kterých jeho kapely a kapely jeho přátel reinterpretují skladby napříč širokým spektrem legendární pětidílné kompilace světových tradicionálů – The Secret Museum of Mankind.
Secret Museum je fascinující kompilace, která mapuje hudební tradicionály světových etnik datovaných mezi roky 1925 až 1948. Nechybí japonská dvorní hudba, vánoční skladby z Portorika nebo ukrajinská kostelní zvonkohra. Dřevní a skutečně mystický ráz je to, co hudbu vybranou pro tuto kompilaci odlišuje od hudby, která povětšinou hraje v kadidlem provoněném ethno krámku, a co k sobě Matthewa okamžitě přikovalo: “Byl jsem zasažen tím, jak podivná, mysteriózní, emotivní a leckdy i zlověstná ta hudba byla.” Stalo se v roce 2001.
Když se pak Matthew přistěhoval do New Yorku, založil kapelu M. Clark Quartet, později Gongtrain. A tady začala nenápadně vznikat inspirace pro sedmipalcovou sérii. “S Gongtrain jsme měli v repertoáru jednu japonskou skladbu ze Secret Museum. Nahráli jsme ji ve studiu a k ní jsme ještě natočili jednu řeckou: Kaike Ena Sholio.” Obě skladby Matthew vydal jako první díl v Secret Museum of Kind Men sérii. Nedošlo k tomu dříve než v roce 2012.
Ve třetím díle má hudebně prsty opět Matthew. Indickou a tádžickou lidovku natočil s kapelou Residual Echoes, ke které se coby bubeník přidal v době, kdy se přesunul do Los Angeles. “Upřímně, moc mě nezajímá, jakým způsobem ty skladby vzniknou, jestli se nahrají analogově nebo digitálně. Jde mi hlavně o reinterpretaci minulosti skrze technologii a postoj současnosti. A samozřejmě na věcech, co vydávám, i rád hraju.”
Čtvrtou nahrávku, která už je na cestě, bude mít na svědomí Andy Puls. “Andy je super génius. Jeho poslední deska je založena na snu, který měl, a je o lidech, kteří se před zemětřesením schovají v lobby gigantického krystalového mrakodrapu, a jediná šance na jejich přežití je zpívat jisté frekvence, které budovu ochrání před kolapsem.”
Po vydání všech devíti sedmipalců bude sesbíraná hudba směřovat na luxusní dvojvinyl. “Rád bych vydal všech 18 skladeb jako gatefold, B strana každé desky by měla vyjít s rytinou.” S ohledem na dosavadní hladký průběh zřejmě nelze plány považovat za přespříliš ambiciózní. Najít si cíl a vyplnit ho s klidnou myslí jogína je evidentně jeho životní cesta. Matthew mimo jiné hraje nebo hrál na bicí se spolky CSC Funk Band, Premonition 13 (kapela Wina ze St. Vitus), Ostinato (oblíbení i v naší zeměpisné šířce) či Residual Echoes. Věnuje se pravidelným výšlapům do hor. Částečně si vydělává jako učitel jógy, částečně jako soukromý kuchař na večírcích. A zahrádkaří. Jeho nový projekt se překvapivě nepohybuje v hudebních vodách: “Momentálně se učím dělat kysané zelí a rád bych se naučil nakládat zeleninu všeho druhu.”
Popkultura ovlivňuje naše volby možná déle a intenzivněji, než jsme si ochotni připustit. Hrdinové obrazovek nám „nenápadně“ radí, jak se oblékat, co jíst, jakým práškem prát prádlo, jakým vozem jezdit a kam se vydat na dovolenou.
Každé její album představuje nejen umělecký posun, ale taky autentický záznam dospívání v jeho nejintimnější podobě. Komentovaná diskografie.
Ďábel nosí Pradu, Konkláve, Hunger Games nebo Spotlight. Ale také nadšenecká Žranice, kterou Stanley Tucci spolurežíroval a podílel se i na jejím scénáři, nebo povedená gastro komedie Julie a Julia, kde s velkou elegancí, vášní a náklonností k věci ztvárnil podporujícího manžela ikony amerických televizních kulinářských shows Julie Child.
Aktuální alba jsou plná zašlých sluncí, stejně jako bezprizorních nadějí, dojde na explicitní slovník ostrovních humoristů, i éterické zurčení, které je ve skutečnosti páráním tělesných útrob bez závislosti na genderu. Silný týden.
V kuchařkách navzdory rozšířeným představám nejde o recepty. Knihy o vaření jsou pořád především knihami — a za všeho nejvíc záleží, jestli dokážou vytvořit svébytné univerzum. Člověk si musí kuchařku obydlet, pochopit její vnitřní logiku, morálku, nechat se omámit vypravěčem, aby si z ní mohl něco odnést. Aby v něm vskutku zůstalo i něco z ingrediencí a postupů, na nichž to údajně celé stojí.
Radio fm, edice sváteční počas rýchlej jazdy. Říkal taky někdo okurková sezóna?