Michal Burda z Triba: Dneska se lidi naštěstí už tolik nebojej

Společná kniha Big Boss a Yinachi o vizuálním a životním stylu českých subkultur Kmeny (www.facebook.com/knihaKMENY) vznikla pod vedením Vladimira 518 a ve fotkách a textech představuje aktuální podobu městských komunit od hip hopu a hardcore, přes gotiky a neohippies, až po motorkáře, fanoušky tuningu či milovníky japonské popkultury. Subkulturu "potetovaných" prezentuje také Michal Burda, tehdy 38 let, majitel tetovacího studia Tribo.

Tribo funguje přes patnáct let, bylo na počátku moderní české historie tetování. Co bylo předtím? Dá se vystopovat nějaké mezigenerační propojení?

Nejstarším pražským studiem je Uzi z roku 1992, ale těsně po revoluci si svoji činnost „zlegalizovala“ spousta jednotlivců po celé republice. Snad úplně prvním profíkem byl Viki (Michal Viktorin – pozn. aut.) z Tábora, který na tehdejší dobu obstojně tetoval mimo jiné biomechaniku, české specifikum a na konci devadesátých let neuvěřitelně oblíbený motiv. Za totáče se malovalo amatérsky doma, v armádě nebo třeba ve vězení, takže historie profesionálního řemesla se u nás začala psát až s pádem komunismu. Komunikace mezi generacemi nefunguje, není s kým komunikovat, není co si předávat. Porevoluční doba první generaci teprve utvářela. Nelze se vracet moc daleko, ale současné trendy a různá retra fungují zcela nezávisle na zeměpisné poloze.

A kromě toho ignorují i důvody, proč tetování vznikalo… Tribo je například iniciátorem Outsider Tattoo Convention, soutěže, kde nejsou povolené strojky a tetuje se postaru ručně, pouze jehlou. Kluk, který vyhrál loňský ročník, označil výsledky za „čistej kriminál“.

Outsider Tattoo Convention byla především akce jen pro pár nadšenců, amatérské ruční tetování není žádným vzrůstajícím trendem nebo oblíbenou módou. Zatímco různé motivy nebo přístupy mají tendence stát se mainstreamem nebo komercí, tenhle typ tetování zůstane vždycky na okraji. Kromě toho, ve světě jsou profíci, kteří takhle – bez strojku – pracují a vypadá to skvěle. Je to specifická, léta pilovaná technika a má svoje kouzlo. Stejně jako náš „čistej kriminál“.

Jak moc podléhá tetování módním trendům? Dají se vysledovat nějaké převládající motivy nebo přístupy v průběhu posledních patnácti let?

Určitě. Jednak je jasně vidět, jak moc se tetování vyvíjí, ať už to byl boom v druhé půlce devadesátek (který přinesl spoustu tradičních, odkoukaných motivů) nebo dnešní doba, otevřená všemu. Dost jsou v módě abstraktní, barevné a velké motivy, byť to není pro každého... Tribo se, až na výjimky, nebrání ničemu, takže vedle různých originálních výtvarných děl se běžně tetujou hvězdičky, lebky, nápisy. Lidi už se tolik nebojej.

Čím je česká tatérská scéna specifická nebo zajímavá?

Hodně oblíbené byly, což jsem nikdy nepochopil, zmíněné biomechanické objekty, temné a realistické motivy. Vůbec se devadesátá léta v českém tetování vyznačovala až úpornou snahou o perfektní řemeslnou práci a co nejrealističtější zobrazení. Dneska to vypadá vedle protežovaných abstrakcí směšně, ale tehdy byla přesnost a věrnost originálu vrchol tatérského umění.

Vzniká kolem tetování nějaká skupina lidí, které by spojovalo ještě něco jiného než kérky? Něco jako „scéna“? Platformou můžou být konvence, časopisy, internet... Funguje to stejně jako u jiných subkultur?

Kolem jednotlivých studií se možná scházejí stejní lidé, ale spíš na základě přátelských vztahů. Různé konvence a tattoo jamy sice vznikají za účelem setkání, ale jde především o inspiraci, seznámení s novými umělci a studii, představení nových technik nebo trendů. Tribo je z velké části založeno na zkušenostech ze zahraničních konvencí, které jsme od devadesátých let navštěvovali, filozofie salonu na nich staví. Množství autorů dnes ani nemá vlastní studio, pouze hostují na různých místech světa. Někdo pro svoji práci potřebuje zázemí, ale „kočování“ je dalším z aktuálních trendů.

Co magazíny a vůbec zdroje informací?

Časopisy u nás mají spíše informativní funkci, než že by stmelovaly subkulturu, stejně tak funguje internet – pomáhá dostat se k faktům. Když už, „setkání“ probíhají jinak než prostřednictvím médií... Tribo podporuje i další aktivity, například koncerty, a kromě toho spojujeme tetování, piercing, kadeřnictví a obchod s oblečením a doplňky. Řekl bych, že v každém studiu se sdružuje určitá parta lidí, ale dál se tyhle skupiny systematicky nebo plánovaně nepropojují.

Existují genderové stereotypy v motivech tetování, nebo už se jedná o anachronismus?

Tetování je v dnešní době unisexová záležitost, byť „typicky ženské“ nebo „typicky mužské“ kérky se samozřejmě najdou a podléhají tradičním představám. To ale souvisí s tetováním jako módou a týká se to klientů, kteří řeší hlavně estetiku: na drobném ženském těle malý ptáček nebo květinka, naopak svalnatou ruku z posilovny „ozdobí“ černý ornament, nejlépe à la George Clooney ve filmu Od soumraku do úsvitu. I s tím se v Tribu samozřejmě setkáváme, ale díkybohu stále méně.

Vítěz zmíněné outsiderské soutěže řekl: „Tetování nás spojuje v tom smyslu, že pro nás není důležitá estetika, ale spíš intimita procesu a společného zážitku. Je to opravdovější, bezprostřednější. Osobnější.“ Sám jsi výrazně potetovaný, jak na své tělo nahlížíš?

Mám to dost podobně. Estetické měřítko je u každého úplně jinde a já si tetování spojuju s určitým obdobím, zážitkem, člověkem. Tetování je samozřejmě svým způsobem zdobení těla, podobně jako piercing, který mě stejně jako tetování fascinoval odjakživa, ale estetické vnímání ustoupilo filozofii zážitku, upomínce na pocit v konkrétním čase a prostoru.

Pohledům na ulici se asi nevyhneš. Změnilo se něco v poslední době?

Povědomí o tetování a vůbec jeho přijetí se od devadesátek hodně proměnilo; veřejnost kérky přijala a zvlášť ve velkých městech jsou i výrazné obrázky na kůži považovány za běžné a normální. Naopak, lidi na ulici mají tendenci chválit a obdivovat...