MišMaš: Někomu z města ukradli slepici!

„Název MišMaš by měl symbolizovat bourání hranic mezi hudebními styly, škatulkováním, kdo kam patří a co hraje; dovětek párty značí, že víc než samotný festival by tato akce měla být oslava toho, že přichází léto, oslava potkání starých známých a oslava života vůbec.“ Zní to bukolicky, hipísácky nebo new ageově? Ale kdepak, do Ústska jedeme už v pátek za lidma, za přírodou, za hudbou. Co čekat od statku v Bílých Karpatech? Odpovídají MišMašoví matadoři Broněk a Šašina, z nichž každý má na starosti jednu scénu, a „ředitel festivalu“ Libor. Občas se přidá mladá organizátorská krev Jana.

Začněme netradičně - od doprovodného programu. Co za koncept jsou Bassta fidli?

Broněk: Bassta fidli je skupinka lidí působící v Uherském Hradišti, která tam pravidelně v kině Mír pořádá akce. Najdou se tam grafici, djové a vjové, ale hlavně jsou to kamarádi. Takže u nás pravidelně mají svoji sobotní „electro stage“, ke které patří i vizuální koncept. Bassta fidli totiž rádi pracují se slováckými ornamenty a převádějí je do moderní vizuální podoby. Přibližují je současné generaci. UV masky se budou dělat třetím rokem - zpočátku to byl spíše vtip, kdy si masky dělali djové pro sebe, a pak je napadlo, že by bylo fajn z toho udělat workshop.

Libor: Dokresluje to celou jejich stage, která vždycky byla i o grafikách a dekoracích.

The Moonshine Howlers nevystoupí, místo nich Jelly Belly – je to kapela, kterou sledujete, nebo jen „z nouze ctnost“?

Broněk: Jelly Belly sleduju už dlouho a při vytváření letošního programu skončili asi tak třetí pod čarou. Navíc se potom ozvali sami, takže když vypadli Moonshine, byla to jasná volba.

Jak vybíráte kapely? „Demokraticky“?

Zpočátku jsme se snažili jít cestou konsenzu, kdy všichni budou moct kecat do všeho, ale pak se, nečekaně, ukázalo, že tahle cesta nefunguje. V současnosti se to ustálilo na tom, že výběr na každou ze scén vedou více méně dva lidi a doufají, že to kopíruje přání celé party.

Libor: Kluci se mě pokaždé ptají, co bych chtěl, aby tam hrálo. No a tím to taky většinou končí.

Šašina: Ona to není ani tak demokracie, jako spíš osvícená, otevřená a poučená diktatura.

Je kapela, která vám dlouhodobě uniká?

Broněk: Je to otázka dlouhého čekání, ale spoustu kapel se nám i tak podařilo získat. Nejde to hned, musíš se trefit do turné atd. Z letošního ročníku je to třeba Filastine, na kterého jsem měl políčeno už dlouho.

Libor: Nikam nespěcháme, protože nás to baví čím dál víc. Máme čas.

Šašina: Spousta kapel, po kterých jsme toužili, se za ty roky vyvinula a dostala někam jinam. Ani ne tak finančně, jako spíš někam, kam už my sami jít nechceme. Příkladem můžou být Traband, které jsem dlouho chtěl, ale...

Opakujete některé kapely, nebo jste proti tomu? Anebo jsou výjimky, které potvrzují pravidlo, řekněme typu Astronautalis?

Broněk: Snažíme se neopakovat, ale není to striktní. Třeba Astronautalis se prostě neodmítá. Na druhou stranu, proč nepozvat kapelu, když má dobrou desku i podruhé?

Šašina: Máme dvě scény – jedna je otevřenější pro čerstvé a zahraniční věci, je dynamická. Druhá spíš zaměřená na českou a taky písničkářskou scénu. V Česku není neomezené množství kapel, nemůžeme zvát jenom nová a nová jména. A taky hodně kapel vydává nové desky a s novým materiálem je to přece jiný koncert. Když se ale materiál nezmění, je hloupost ho opakovat.

Proč jezdí lidi na MišMaš? Jsou tady jiné festivaly, které mají dobrý výběr kapel nebo odér „rodinné“ akce, ale tolik lidí na ně nejezdí…

Libor: To je jednoduché. Děláme to, co nás baví. A po svém. Na atmosféře je to tím pádem znát. Lidi sem jezdí, protože je to baví taky, a vedle hudebního programu je to i něco jako oslava. Oslava jara pod stromama na louceů, tak to celé začalo. Atmosféra je jedna z nejdůležitějších součástí. Netlačíme to někam, kam nechceme. Nechceme zvyšovat počet účastníků na úkor atmosféry – proto fungujeme bez sponzorů a reklam.

Broněk: Snažím se to dělat, jak to nejlíp umíme. Spousta lidí sem jezdí bez ohledu na to, jaká je aktuální sestava kapel, což mě jako člověka, který program sestavuje, může jenom mrzet. Na druhou stranu mi to dává volnost a nemusím řešit, jestli pozvat tu nebo tu kapelu, protože na ni přijdou/nepřijdou lidi. Spousta tradičních návštěvníků sem jezdí objevovat kapely.

Šašina: Lidi nám za ty roky věří. Ví, že umíme vybrat dobrou muziku.

Libor: Je to párty, taková španělská fiesta. Organismus, co na začátku června ožije, přitáhne staré známé a s nimi spojené nové lidi.

Jana: Velkou roli hraje šuškanda. Kamarádi to šíří mezi sebou a ti, co jednou přijedou, chtějí přijet zase, nevadí, že jeden rok nemůžou. Vrací se. Je to místo, kde se potkává spousta lidských typů, a v tom je to krásné.

Chápu, že granty nebo sponzory nevyhledáváte, ale – pokud by nějaký potenciální přišel, odmítli byste ho?

Libor: Zatím se to nestalo. Když jsme přemýšleli o situaci, co by kdyby, stejně jsme zjistili, že žádné peníze navíc nepotřebujeme. Neděláme to pro výdělek.

Broněk: Spíš se bojíme toho, že by nás pak sponzor tlačil někam, kam nechceme. Nikdo ti dnes nedá nic zadarmo. Navíc bychom si pak na peníze navíc zvykli a byl by to začarovaný kruh.

Libor: Záleží, kdo by to byl. Jasně, když někdo místní projeví ochotu něco nám darovat (třeba stan), neodmítneme, ale nevím, jestli to jde úplně nazvat sponzorstvím. Žádný strýček z Ameriky se zatím neozval.

Šašina: Nezávislost je nejlepší. Nikoho z nás to neživí.

Warm-up koncerty, které děláte – mají smysl, pomáhají? Vzhledem k jinému prostředí, menšímu výběru kapel... není to „zbytečné“?

Broněk: (smích) Spíš naopak. Snažíme se podpořit akce, které se v okolí pravidelně konají a dostat je do povědomí našich fanoušků. Chceme pomoct kamarádům a nějak je zaštítit. Pro samotný festival to moc smysl nemá.

Libor: Nebo děláme warm-upy přímo na Ústsku, protože festival chystáme několik víkendů dopředu. Takže bychom tu stejně seděli, popíjeli a něco by nám k tomu hrálo. Když to někoho zaujme a přijde, proč ne.

Slavičín, kde jste pořádali poslední warm-up s Opukou, byl známý velmi aktivní punkovou scénou? Platí to?

Broněk: Na tuhle otázku asi nejsme úplně kompetentní odpovídat, my kluci z Bojkovic a okolí! Tamní festivaly, které se postupně vyvíjely, víceméně umřely.

Jana: Já mám ke Slavičínu blíž. Aktivní punková scéna už je ta tam, ale pár mladých lidí (a dovolím se počítat mezi ně) se snaží alternativní kulturu obnovit a jednou za čas pořádat menší akce. Chodí stabilní sestava lidí, která je ráda, že se něco děje. Úplně mrtvé to tam není. Klasika.

Předprodej ve formě platby předem na účet - nemají s tím lidi problém?

Broněk: Nemají. Komplikace je to spíš pro nás, ale s žádnou firmou (Ticketpro atd.) spolupracovat nechceme. Jestli si má člověk vytisknout vstupenku a my ji tady pak budeme skenovat něčím, co nemáme, tak to jim raději pošleme kódy...

Šašina: Je to jen o důvěře.

Řekněte mi o Ústsku.

Libor: Statek je jedním z nejdůležitějších faktorů. Byl navrácen jednomu z nás v restituci po pádu komunistického režimu, společně ho upravujeme a udržujeme ve snesitelné podobě, přes rok se tu dělají malé akce a oslavy narozenin. S Bojkovicemi MišMaš nijak nesouvisí, jsme za hranicí města. Nový starosta nás respektuje, ale jejich podporu nevyhledáváme.

Broněk: A lidi si budou stěžovat vždycky.

Jana: Stejně pak zase přijedou policajti s tím, že někomu z města ukradli slepici a že to byl určitě někdo z našich lidí.

MišMaš vznikl v roce 1993? To je neuvěřitelné! Jsou mezi vámi i původní zakladatelé?

Broněk: Vzniklo to jako oslava narozenin dvou lidí, kteří se na tom stále aktivně podílejí. Většina ze „zakladatelů“ vydržela dodnes nebo jezdí jako návštěvníci, ano, jádro je vytrvalé. Rané ročníky nepamatuju vlastně jenom já, přidal jsem se po pár letech.

Libor: Rané devadesátky byly výborné. V Bojkovicích a Luhačovicích bývaly akce skoro každý druhý víkend, a to na ně chodila i stovka lidí!

Jana: Kluci jsou jádro tvrdé a drží, pustí k sobě nové lidi až potom, co si prověří, že to mají stejně.

Angažují se někteří z vás i jinde a jinak?

Broněk: Díky tomu, že žádné další akce společně nepořádáme, jsme se nevyčerpali. Nemusíme se každý měsíc handrkovat o peníze a řešit stejné věci dokola, nelezeme si na nervy. Proto nám to vydrželo tak dlouho.

Libor: Organismus, který ožije, funguje naplno a pak zase chcípne. A tak to chceme. Pár lidí hraje v kapelách nebo pořádá akce ve zdejší legendární hospodě Vagón, ale není to nic velkého. Každý máme spoustu starostí s vlastním zaměstnáním.