Moje jediný přání je opakování (Na hraně zítřka)

Lidstvo (už zase) čelí invazi šmejdů z vesmíru. Řádění matrixovských chobotniček má učinit přítrž plážová ofenziva nápadně připomínající vyloďovací jatka ze Spielbergova válečného opusu Zachraňte vojína Ryana. Jenže slibný plán končí fiaskem a poslední nadějí na záchranu se stává bázlivý PR manekýn Tom Cruise, který se proti své vůli ocitá v první linii, umírá a zmatený procitá nikoliv na onom světě, ale opět v den osudového výsadku. A pak znovu a znovu a znovu… Zní vám to povědomě? Jasně, kdo by neznal Hromnice s Billem Murrayem, jenže tentokrát funguje časová smyčka jako návyková videohra, během které procházíte jednotlivé levely a podobně jako ve Zdrojovém kódu Duncana Jonese sbíráte zkušenosti a zkoušíte vyzrát na nepřítele. Stejně jako se z Cruisova charakteru stává zapálený spasitel, mění se s každým dalším reloadem i divákovy sympatie. Zprvu prospěchářský strašpytel je rázem hrdinou, který pobíjí emzáky jako mouchy. Nelze mu nefandit.

Sledovat jeho misi je adrenalinový nervák v přímém přenosu, navíc technicky suverénní, takže od plátna neodtrhnete oči. Sugestivní vizuál podtrhuje pádný orchestrální soundtrack, který překvapivě nespáchal režisérův oblíbenec John Powell, nýbrž Christophe Beck, kterému jsou vlastní spíše komediálně laděné snímky. Akce je svižná a přehledná, její ztvárnění nezřídka povědomé. Jednou na vás zamrkají Cameronovi Vetřelci, podruhé zase Verhoevenova Hvězdná pěchota, přesto nemáte pocit, že koukáte na bohapustou vykrádačku. Liman je mistrem řemesla, vypráví vlastní příběh a od slavných kolegů si bere jenom tolik, kolik potřebuje. Nezapomíná na vtípky a naznačuje i romantickou zápletku, spojení obojího pak dodává filmu nečekaný screwballový podtext, kterému jde na ruku ideálně trefený casting. Vysportovaná Emily Blunt se vedle usměvavého Cruise neztrácí, naopak i přes věkový rozdíl čítající dvě dekády si drsně hláškující Britka maže hollywoodskou legendu na chleba.

Jenže i kdyby se režisér spolu s herci přetrhli, bez dobrého scénáře by to nemělo význam. Naštěstí dodal protřelý Christopher McQuarrie (Obvyklí podezřelí) se svými kumpány učebnicově gradovaný příběh, který nejenže ustojí Limanovo zběsilé vypravěčské tempo, ale zároveň dokáže vtáhnout do hry. Přiměje k přemýšlení, dokáže vykouzlit úsměv, i strachem sevřít půlky, a to všechno s neskrývanými ambicemi popcornového blockbusteru, který si na nic nehraje a chce především pobavit. A vydělat, tak jako každý epický biják s výbuchy a draze zaplacenými hvězdami. Přestože se odehrává v kulisách vybájené budoucnosti, navozuje pocit vypjatého zápasu o všechno a snaží se vypadat maximálně realisticky (my vs. oni – tady a teď). Na rozdíl od aktuální Pfisterovy Transcendence neobsahuje Na hraně zítřka žádný filozofický přesah, ani šokující pointu jako Nevědomí, loňské scífko agilního Cruise, jehož žánrová angažovanost je obdivuhodná. V Limanovi našel mazaného spoluhráče, který ví, že všechno dobré už tu bylo, a i když si v rámci žánru můžete dovolit prakticky cokoliv, publikum přešlapy neodpouští. I proto tvůrci servírují divákům naléhavou zápletku, která navzdory četným citacím typově spřízněných předchůdců působí i přes několikerá okénka v logice svěže a neokoukaně. Ne nadarmo se říká, že opakování je matkou moudrosti.