Moon Crew #34: Veronika Havlová

Veronika Havlová odmalička miluje kinematografii a taky se v ní dobře vyzná: vystudovala filmovou vědu a už léta se věnuje filmové publicistice. Její recenze a reporty z filmových festivalů můžete ve Full Moonu potkat od roku 2015, čas od času sáhne i po hudební nahrávce nebo koncertu. A taky umí holandsky! O skvělých režisérech, filmových adaptacích, brněnských lokalitách a Nizozemsku vyprávěla v Moon Crew.

Kdy a jak ses seznámila s Full Moonem, co tě k němu přivedlo?

Psaní o hudbě mě vlastně fascinovalo od malička, už když jsem četla jako děcko Lipčíkovy recenze v Mladém světě. Na gymplu jsem si pravidelně kupovala Rock & Pop a měla takový nezralý sen jít studovat hudební produkci. To mě pak pustilo, ale hudební periodika jsem periferním pohledem sledovala i po maturitě. Takže myslím, že jsem Full Moon registrovala víceméně od začátku.

Jak dlouho do něj přispíváš? S jakými médií máš ještě zkušenosti?

To se “dobře” pamatuje. Od roku, kdy umřela Apačka, 2015. Psaní mi nabídl Viktor Palák, který sem nastoupil právě v té době. Před tím jsem psala do Literárek, Cinepuru, na různé weby, ale intenzivněji na Aktuálně, kam mě zlanařili Kamil Fila a Pavel Kroulík. A když oba přešli do Respektu, začala jsem externě psát tam. Momentálně píšu pravidelněji do Respektu a do Full Moonu.

Čím se živíš?

Z největší části technickými překlady, lokalizacemi aplikací, eshopů a podobně. Větší radost mi ale dělá psaní, kterým se přiživuju.

Pocházíš z Brna. Nejoblíbenější místo?

Jsem z Bystrce, takže to mám fakt ráda na Prýglu. Mám tam oblíbenou nudapláž, oblíbená místa na okolních kopcích, odkud je super výhled. A nejlepší je, když přehrada zamrzne, to je jak z Breughelových obrazů. Samozřejmě mám i spoustu oblíbených kaváren, barů, klubů a divadel, ale to by bylo na dlouho.

Kde se vzala tvoje vášeň pro film? Který film ti nejvíc utkvěl v paměti z dětství?

Vzala se právě v tom dětství. Měli jsme brzo video, navíc naši byli poměrně benevolentní (nebo bývali večer utahaní, to nevím), takže jsem jako předškolačka viděla dost dospěláckých filmů, kterým jsem z větší části nerozuměla, ale tak dvacítku, jádro tatínkovy videotéky, umím dodnes zpaměti. Úplným favoritem byl Podraz s Redfordem a Newmanem. Film, na kterém jsem pronikala do tajů filmového vyprávění, na kterém jsem poznávala, že jsem zas trochu dospěla, když jsem v něm odhalovala věci, které mi dřív nedocházely.

Kdo je tvůj oblíbený režisér? Co tě fascinuje na jeho snímcích?

Čím jsem starší, tím se na tyhle otázky hůř odpovídá. V podstatě by to mohl být kdokoli z mého top 50, ale protože jsem čerstvě rozčilená z chystané rady našeho kraje alias pánského klubu, dám sem Věru Chytilovou. Lidsky na ní obdivuju, že měla ze všech českých režisérů největší koule. A na jejích filmech mě fascinuje, že umí být, jako jejich tvůrkyně, zároveň úžasné, krásné, hnusné a protivné.

Jaký vztah máš k literatuře? Máš nějakou oblíbenou filmovou adaptaci literárního díla? A vzpomeneš si naopak na vyloženě nepovedenou?

Srdečný, ostatně zájem o ni mě částečně živí, i když vyloženě knihomol nejsem. Pokud jde o adaptace, z poslední doby to byly Malé ženy Grety Gerwig. Výborný film a ještě lepší adaptace. Naopak mi svého času strašně pily krev Želary.

Tvoje vzdělání taky souvisí s filmem, je to tak?

Ano, vystudovala jsem filmovou vědu v Brně. Po maturitě mě vzali i na tu pražskou, ale při dnech otevřených dveří na mě tak silně zapůsobil legendární brněnský pedagog Jaromír Blažejovský, že jsem se rozhodla pro Brno. A nelituju. Poznala jsem tu spoustu inspirativních lidí.

Umíš holandsky a překládáš z holandštiny. Máš ráda Nizozemí?

Nizozemsko mám ráda moc, i když tam nejezdím zdaleka tak často, jak by se mi líbilo. Je to fascinující země. Například tam měli kapitalismus dávno před tím, než to začalo být trendy. Taky je to země s nejzajímavější moderní architekturou. Vřele doporučuju výlet do Rotterdamu, živoucí expozice poválečných architektonických trendů.

Co tě na životě nejvíc baví?

Celkem dost mě baví, že díky “zlým” farmakologickým firmám a jejich psychofarmakům zvládám v posledních letech celkem dobře to, čemu se říká normální život. Nejvíc super je takový ten úplně obyčejný život.

Máš oblíbené číslo Full Moonu?

Vždycky si tak jednou za rok pořádně projdu čísla, co se mi tu nakupila, vystříhám si nejzajímavější články a zbytek vytřídím. Občas se ale najde číslo, kde by toho bylo k vystřihování moc, takže si ho ještě chvilku nechám celé. To je aktuálně číslo 101, věnované Jacku Kerouackovi a beatníkům. Protože jsou tam krásné fotky a rozhovor s Rauvolfem, který je boží. Rauvolf i rozhovor.

Co přeješ Full Moonu k deseti letům?

Co nejvíc čtenářů. Samozřejmě ne za každou cenu. A aby byli jeho ostatní dodavatelé textů lepší v dodržování termínů než já.