Moon Crew #44: Daniel Lukács

Daniel Lukács, přezdívaný Dantez, začal psát o hudbě ve fanzinu Sicmaggot, který se specializuje na okrajové žánry a extrémnější kapely. Přispívá do něj nadále, ale taky obohatil naše řady a pravidelně se ve svých textech noří do rozmanitých žánrových zákoutí, které se snoubí s tinnitem. V dalším díle Moon Crew se bavíme především o hudbě, dotkneme se ale i kriminálu a maďarské fotbalové ligy.

Co tě přivedlo k Full Moonu?

Otevřená nabídka ke psaní na webu. Chtěl jsem psát, zároveň jsem věděl, že to za moc nestojí. Inzerát nabízel pravidelné revize a feedback, což jsem potřeboval. Taky mě zaujalo psaní reportů za akreditace, což mi přijde jako fajn barter.

Máš nějakou cennou zkušenost, kterou ti naše editorské vedení dalo?

Určitě. Po editu jsou texty ucelenější, plynulejší, snad i srozumitelnější. Stále si nemyslím, že bych psal dobře, pokrok však zaznamenávám a těší mě, že vratek ubývá. Psaní zčásti vnímám jako cvičení sebereflexe, hezky se během procesu projevuje ego a zpětná vazba ukázala, že potřebuju setnout hřebínek.

Jaké tuzemské i zahraniční servery sleduješ, co ti nejlépe pomáhá v orientaci?

Dost mě inspirují kolegové ze zinu a taky seznam promonahrávek, které nám padají do schránky. Co se týče zahraničí, občas mě něco zaujme z CVLT Nation. Převážně se ale orientuji podle přátel a sledování labelů na sociálních sítích. V poslední době zabírám na algoritmy Bandcampu a Youtube. Často netuším, odkud se na mě kvanta muziky pořád valí, ale nestěžuji si.

Které labely sleduješ?

Kontrolováním dění okolo Relapse nejde nic pokazit. Ověřenými zdroji zlého, okultního metalu jsou Terratur Possessions či Hell’s Headbangers. V poslední době se mi líbí směřování Profound Lore a Seasons of Mist. Za konzistentně kvalitní dodavatele ambientu považuji Aural Hypnox a Black Mara. Pro tvrdou elektroniku a techno chodím převážně k Aufnahme + Wiedergabe, pro rap pak ke Stones Throw.

Jaký je život v Ostravě? Jsi rodák, patriot?

Koncertně je to celkem bída, bez ohledu na situaci v roce 2020. Ve srovnání s klubovou scénou Brna a Prahy je Ostrava pozadu. Určitě se tu najde pár srdcařů, kteří dělají všechno proto, aby tady bylo aspoň něco, ale i tak je potřeba za hudbou spíše vyjíždět.

V Ostravě jsem se narodil, zatím jsem nevypadl, přesto se jako patriot necítím. Tendence tohohle typu se mi odjakživa hnusily. Nikdy jsem nepochopil, proč by měl někdo hrdě stát za městem či státem jen proto, že se tam náhodou narodil. Smrdí to nálepkou Ortel na zadním skle auta.

Píšeš hlavně o temnějších hudebních žánrech, taky o metalu. Co hledáš v hudbě, které kapely tě oslovují?

Temný feeling je primárním aspektem, který vyhledávám v nejen v hudbě, ale i ve filmu, literatuře, umění, psychologii i kultuře obecně. Na druhém místě je extrém, avantgarda, snaha o posouvání hranic a testování neznámého. Nepovažuji se vyloženě za metalistu, ale metal poslouchám nejvíce, hlavně kvůli tomu, že dva zmíněné prvky spojuje nejčastěji. Nevyhýbám se ale ani lehčím věcem. Kromě poppunku a skáčka jsem vlastně schopen jít do čehokoliv. Nepřekvapí mě, když přehrávač v shuffle módu mi po sobě hází jména jako Death Grips, Kylie Minogue, Depeche Mode, Darkthrone, Joanna Newsom…

To je krásná postupka. Velkým tématem jsou teď hudební žebříčky, na kterou kapelu nedáš dopustit?

Na Olympu jsou Nine Inch Nails, které vnímám jako nejkompletnější hudební těleso – nekopírovatelné, nezařaditelné, v jádru stejné, ale zároveň pokaždé trochu jiné. Následují Godflesh za nejlepší zhudebnění termínu „heavy“, Danny Brown pro svůj neopakovatelný charakter nebo třeba australští/nezemští Portal za čarování na pomezí chaosu a řádu. Seznam pokračuje donekonečna.

Nejlepší koncert, na kterém jsi kdy byl?

Je jich několik. Z pohledu profesionality a zadostiučinění to byli Nine Inch Nails, pak třeba Midnight nebo Tech N9ne za čistokrevnou zábavu, která člověka přiková do přítomného okamžiku. Existují ale i koncerty, třeba Godflesh a Swans, které byly více než vystoupením skoro až mystickým, racionálně těžko popsatelným zážitkem.

A z domácího rybníčku? Na kterou kapelu nedáš dopustit?

Srdcovku z Čech vyloženě nemám, ale jsou tu kapely světového potenciálu. Líbí se mi, jakou cestou směřují Inferno, Blues for the Redsun i místní Malignant Tumour. Baví mě dění okolo Bahratal, Vole a V0nt. Za klasiku považuji WWW, Vanessu a Rigor Mortiz. V poslední době mě zamrzel rozpad Nikander.

Používáš nick „Dantez”. Má nějaké pozadí?

Občas mě tak v dětství oslovoval otec, který se inspiroval filmem Hrabě Monte Cristo. Se stálým připojením na internet jsem přezdívku začal implementovat všude a od té doby ke mně přirostla, dneska mi tak říká většina známých. Jako Dantez jsem dokonce dělal beaty a doteď se pod tímhle nickem skrývám v různých internetových databázích.

Nad beaty jsi zlomil hůl?

Momentálně ano. Váže se k tomu příhodně temná historka. Beatmakingem jsem zabředl do české horrorcore scény. Jednou jsem dodal pár beatů El Marónovi, který jeden z nich použil pro track Jednou tě zabiju, což je tematicky v daném subžánru standard. Nedlouho po vydání se však Marón vraždy skutečně dopustil a song si vydobyl nechvalnou známost, dokonce zazněl i ve zprávách na Nově. To mi vzalo vítr z plachet a chuť do další tvorby. Ke skládání se chci každopádně vrátit, ale ne k hiphopu. Láká mě pomezí synthwavu, triphopu a ritual/tribal ambientu.

Internety říkají, že Daniel Lukács je mladý maďarský fotbalista. Jak jsi na tom se sportem? Sleduješ maďarskou ligu?

Spřízněnost s Maďarskem končí u příjmení, možná u obliby ostřejšího jídla. Co se týče sportu: pravidelně posiluju a občas běhám – ani ne kvůli dosažení nějakých fyzických výsledků, spíše kvůli vyrovnávání hladin kortizolu a serotoninu. Občas sleduju z pohledu totálního laika bojové sporty. Kolektivnímu sportu se vyhýbám, i ten mi totiž občas zavání patriotismem a nezdravou mírou soutěživosti, která vykazuje křivý charakter. Velkou roli zde hraje asi i projekce, jsem totiž totální sportovní dřevo.

Co přeješ Full Moonu k deseti letům?

Neutuchající zápal pro věc, nadále otevřenou mysl a mnoho co nejjasnějších úplňků.