Mutanti hledaj východisko: Když to dáš na tři sta procent, je to vždycky dobře

Fanouškům alternativního rapu není třeba pražské duo Mutanti hledaj východisko nikterak dlouze představovat. Díky řadě virálních videí se dostali do širšího povědomí a jejich osobitá směs humoru a neúprosné flow s neotřelou produkcí už dala vzniknout slušné fanouškovské základně. O tvorbě, nesmyslech, ale i trapnosti měli jak Jirka Konvalinka, tak Honza Vejražka hodně co říct.

Máte za sebou několik virálních záležitostí, jako je Klimeš nebo Čau čau čau. Baví vás ty tracky hrát a baví vás, jak na ně lidi reagují? Nebo už vás to trochu štve?

Honza: Máme to docela dobře postavený na konci setu. Baví mě, že ty lidi to znaj a čekaj na to, ale musej se k tomu prokousat a nedostanou to zadarmo. Víc nás štvala Diskotéka, to je takovej infantilní song.

Jirka: Tyhlety songy, který se v našem písečku chytly, pro nás jakoby přebily vládu Diskotéky, takže je to v pohodě.

Honza: Taky si ty songy pořád ještě vohráváme a cejtíme, že se to furt dál posouvá při živý produkci.

Když poslouchám vaše věci, cejtim tam balanc mezi věcma, který jsou míněný vážně, mají přesah a nějak se člověka dotknou, a totálníma nesmyslama a srandičkama.

Jirka: Já si myslím, že o tom víme a že je to záměr. Myslim, že jsme schopný relativně svobodně chodit po takový hraně a občas se stanou píčovny, že koukáme, co to je. To je pro nás zajímavý. Ale doufám, že umíme odhadnout míru, aby nic nebylo úplně moc, abychom my nebyli moc a nekázali o tom, co má jak bejt.

Honza: Bejt na hraně je klíč k celý existenci. Všechno je hrozně v pohybu. Balanc mě baví, tak to má bejt.

Jirka: Strašně vážný věci spojený s píčovinama, to jsme v podstatě my. To je můj život.

Řekli jste si někdy, ať už při živým vystoupení, nebo při nahrávání, že už je to moc jedním směrem, co do vážnosti, resp. co do nesmyslů?

Honza: Občas trochu bojujem spolu. Já nebo Jirka máme nějakou vizi a říkáme si – tohle jako vážně? Házet to takhle? Ale zároveň věříme tomu, že když to dáš v uvozovkách „upřímně“, fakt jako napáleně, na tři sta procent, tak je to vždycky dobře. A vždycky z toho vyleze dobrá věc nebo to aspoň něco udělá.

Jirka: Taky když máme song, u kterýho hrozí, že je to fakt úplná kravina, tak je zajímavý zjistit, co to udělá, když ji člověk zahraje naživo. To se nám občas stane. Třeba u songu Feťáctví. Teďka nám to už přijde v pohodě, ale ze začátku jsme moc nevěděli..

Honza: Záleží taky, kde hraješ.

Jirka: Přesně, někdy to není v pohodě na daným místě a cejtíš z lidí takový: „Aha, tak to seš hodně divnej, jestli tohle děláš.“ Zpětně to hodnotíme, něco uberem, něco přidáme.

Honza: Já měl taky spoustu textů v šuplíku a songy jako třeba Barely jsou z období, kterým si každej projde, rebelství a tak. Teď už jsme starší a už to tak nejedem. Teď spíš děláme songy tak, že Jirka nejdřív udělá beat, řekneme si nějaký téma a já to napíšu přímo do beatu. Předtím jsem toho měl milión a nějak jsme to všechno vyblili.

Jirka: Teď už je to pomalejší.

Honza: Pomalejší, fotrácký. Už se nechceš ráchat ve zlejch věcech, víš, že to lidi moc nechtěj.

Jakou roli hraje ve vašem tvůrčím procesu a hraní trapnost?

Jirka: Já se snažím nebát bejt trapnej. Když člověk hrdinně vstoupí do hoven a projde si jima, tak velmi rychle vidí, jestli je to trapný, nebo je vlastně dobrý bejt naivní, obnaženej, trochu debil, ale přímej a opravdovej. Snažím se nebát se trapnosti, ale když se v reálu stane, že jsem trapnej, tak samozřejmě z toho uplně rád nejsem.

Honza: Nechceš bejt trapnej.

Jirka: Ale je lepší tu věc udělat, než jí neudělat, protože se bojíš, že to bude trapný.

Honza: Jak malinko rostem a máme za sebou nějaký ty lidi, který řikaj, že je to baví, tak tu trapnost už nemáš, protože je to ověřený a vidíš, že to funguje. To už nejsou ty začátky, kdy si říkáš: „Jsem tady dobře, jsem tady špatně?“ Už tomu věříš a zároveň cejtíš, že jsou za tím nějaký „skills“, v uvozovkách.

Takže tomu věříte?

Jirka: Tomu, co děláme? Jo jasně, jinak bychom to nedělali. Leda pak pro peníze, samozřejmě.

Honza: Někdy si můžeš přijít trochu nepatřičně, občas se stane, že lidi koukaj a řikaj si „Co to jako je?“, ale neděje se to už tolik.

Jirka: Mě baví, když seriózní věci vzniknou ze zdánlivý blbosti. Koukáš na úplnej nesmysl a pak z toho najednou nečekaně vyleze něco hlubokýho, něžnýho nebo jemnýho, skrz nějakou úplnou píčovinu. Jsem rád, když v naší muzice něco takovýho je. Ne vždycky se to zadaří. Někdy to vypadá jako blbost, přijdeš blíž a zjistíš – jo, je to fakt blbost.