Na trh do Utrechtu: Jenny Hval

Norskou solitérku Jenny Hval jsme mohli naposledy zaznamenat uprostřed léta, kdy hostovala na tracku Borders producentky Carmen Villain. Jinak stále ještě rezonuje její loňské album Blood Bitch, které se objevilo ve spoustě výročních žebříčků. Jenny Hval, to je břitká mysl a pevné postoje, na něco tak přízemního jako vinylové mámení ji těžko nachytáte. Ale když se trochu otevře, překvapení nebere konce. Annette Peacock je samozřejmě stejného druhu, při vzpomínce na její předloňský koncert v Utrechtu nám padá čelist ještě dnes, ale Prefab Sprout? Tohle se bude těžko trávit.

Která alba si chceš letos z největšího trhu na světě odvézt?

V první řadě bych ráda řekla, že nejsem žádná vinylová fetišistka a scénář, o kterém budu teď mluvit, se velice pravděpodobně nikdy neodehraje. Ostatně jsem na žádném podobném trhu nikdy nebyla, raději brousím pozdě v noci na Discogsu. A taky si nikdy nekupuji žádné raritní a předražené desky.

Ale! Kdybych někde našla album Salon de Musique od Su Tissue za rozumnou cenu, tak bych neodolala, ale nemyslím si, že by se někde mohlo objevit (ať už laciné nebo drahé), podobně jako deska I Have No Feelings od Annette Peacock. Naopak nahrávka Steve McQueen anglických Prefab Sprout se dá objevit možná v každém obchodě. Nikdy jsem ho nevlastnila, což je ode mne trochu nevychované, protože jsem ho poslouchala skutečně velmi často.

Co je na nich tak výjimečného?

Album Annette Peacock je prosté, a přitom komplexní, občas až konvenčně krásné, ale setrvale nepoddajné. Nádherné a matoucí. Máš pocit, že víš, kam ty písně směřují, ale není to pravda. Přijmout tenhle chaos je to nejlepší posluchačské dobrodružství. Zrovna peru, když píšu tyhle odpovědi, moje pračka se dostala do otáček, které vydávají intenzivní vysoký drone, tenhle zvuk hraje v úplně stejné tónině jako syntezátory na albu Annette Peacock. Prefab Sprout mají možná nejlépe vystavěné písně, jaké jsem kdy slyšela. Písně jako Appetite jsou podobné románům, jejichž děj skáče v čase dopředu a dozadu, ale přitom se odehrává v jednom okamžiku. Zní to trochu zmateně, ale není. Podařilo se jim vytvořit popový časoprostor. A ještě jedna věc, nemám ponětí, jak taková laciná produkce může znít tak zatraceně dobře.

Jaké album jsi v uplynulém roce poslouchala nejvíc?

Řekla bych, že to budou všechny desky od Sarah Davachi, možná The Untuning of the Sky ze všech nejvícd, snad protože bylo první, které jsem od ní slyšela. Její drony zní vznešeně a křehce zároveň, jsou velmi intimní a emotivní. Mám ráda všechno, co dělá.