Náš nejzajímavější filmař Petr Marek ukazuje kupředu, proti všem

Mimořádně příznivé ohlasy hned po karlovarské projekci, stejně jako příkrá zavrhnutí ze strany některých kritiků. Že si Petr Marek naběhne nejen svým „nejnormálnějším“ filmem, ale i novou deskou MIDI LIDI, to říkám rovnou. Mám pro něj slabost, proto filmolog vs žurnalista. Obecný rámec: kdo je tady blbec?

IDIOTI A KRETÉNI

Zdánlivě nemůže být nic horšího, než když cinefilovi vyznávajícímu perfekcionismus Finchera, Scotta či Spielberga pustíte film Petra Marka postavený na principu „nahodíme nějakou hlavní dějovou linku, zkusíme zaimprovizovat a uvidíme, co z toho bude.“ To nejlepší, co se o snímku Nic proti ničemu dá říct, je, že po obsahové ani formální stránce neurazí, natož aby pobouřil. Což je od soudce, opovržlivě pofrkávajícího nad současnou českou filmovou produkcí, vlastně výtečný verdikt.

Začneme vizuálem. Rozklepaná ruční kamera vešla výrazně do módy v druhé polovině devadesátých let díky krátkodechému hnutí Dogma. Kdyby nic, zachovala se kvůli němu aspoň výtečná Rodinná oslava. Marek zmiňuje Dogmu v závěrečných titulcích a její zásady dodržuje pečlivě, pouze s výjimkou užití, v tomto případě spíše nadužití, hudby. Třesoucí se kameru, podporující dojem, že divák „je při tom“, mám rád u hororů Karanténa či Monstrum, méně už u konverzačky Nic proti ničemu, kde neustálé těkání mezi postavami a prudké zoomování na detail působí rušivě. Nedej bože, když ve scéně vystupuje více postav, to si pak kameraman, který má už tak dost práce s ostřením, nedokáže vybrat, na koho zamířit dříve. Největší peklo nastává při první schůzi občanského sdružení, kdy se kamera klepe stejně, jako když s ní blahé paměti utíkali černým lesem výletníci z Blair Witch. A střih je frenetičtější, než má ve svých trhácích Michael Bay. Na Dogmu, respektive na „dogmácký“ film Larse von Triera Idioti, odkazuje také ústřední zápletka. Tam si skupinka intelektuálů hrála na mentálně postižené, tady se partnerská (manželská?) dvojice vydává za adoptované, aby před vlastní plánovanou adopcí dítěte zjistila, jací vlastně jsou takto „postižení“ lidé.

Nic proti ničemu je vskutku velkou žranicí pro ty, které Hitchcock označoval za přátele realismu v umění. Ti hýkají smíchy už nad premisou, že se ústřední pár vydává za někoho jiného bez toho, aniž by své nové identity dostatečně promyslel a řádně se do nich vtělil. Proč nikdo nepátrá po tom, za jakým účelem přijel na sraz rovněž neadoptovaný Petr? A proč totálně odumře podzápletka s šéfredaktorkou ženského časopisu? Zdánlivě free a nezávislý film je postavený na něčem tak otřepaném, jako je komická záměna osob, a scenáristé ctící zákon o zachování komiky neváhají udělat z postavy Radka totálního kreténa. Hlavně že pak dolují (černý) humor. Mám rád filmy, v nichž se tvůrce směje s postavami, ale tady se celou dobu směje jim. Asi takhle, fór se Skippym je vážně povedený, a je lepší, když hrdinové dělají legraci, než aby řešili konflikty nebo se ocitali ve vyhrocených situacích. To jde pak veškerá rádoby přirozenost do háje a nastupuje ochotnická deklamace.

ÚČASTNÍCI NÁJEZDU

F.A. Blbec, tak zní nick Petra Marka na myspace. Najděte si hnízdo skutečného F. A. Blbce na bydleni.idnes.cz. Vypadá jako lokace z jeho opusů, jen nechat zadout vítr do lajntuchů. Markovo domácké prostředí je pravděpodobně zachyceno v jeho filmu Láska shora, „pohled do kuchyně“ ale nabízí jinak než zmíněný stvořitel genderově nevyhraněné Polednice. Postvoyeurství vkládá přímo do tvorby skrze jména a některé charakterové vlastnosti postav – obojí stejné jako u „předloh“ (?). Zdánlivá banalita, která rezonuje víc a víc s uvědoměním, že v českém filmovém mainstreamu je vrchol podvratnosti pravidelné vzájemné cameo Renče a Svěráka juniora. Nabourání identity jako by zastřešovalo celé Nic proti ničemu, vzhledem k nesmělé improvizaci není jasné, co je motivace postavy a co herce. Přelétavé já versus společnost, fádní/předvídatelné (viz název) ne-já, povzbuzené „kulisami“. Účelně a rafinovaně použitý normalizační design skoro jako scéna v ostravské inscenaci Gottlandu. Všichni jsme Karamazovi ve fabrice, všichni nemáme mluvit, když něco přednáší druhý, a ostentativně se zdržujeme hlasování. Kemp podobný „Jordánu“ z filmu si prostě osahal snad každý. Sám Marek říká, že v normalizační estetice zvláštní záměr nebyl, uznává ale, že to dotváří mozaiku nemastného neslaného.

Forma rozvrácené besídky a slídivé home video kamery ve spojení s nesmělými diskuzemi narušujícími rádoby hierarchii malé účelové skupiny, to nabízí i tvůrcem přiznané pojítko s Kanclem. Podezřívat výsledek z kopírky je ale jako obviňovat Odcházení, že je výprava odkoukaná ze Svatby na bitevním poli. Všelijak přehýbaná estetika a hra s očekáváním a vkusem diváka, vlastní některým porevolučním filmům Jana Němce, nebo čisté programové lo-fi? (Přes veškerou originalitu humoru a redukovaných režijních naschválů by nemělo zapadnout třeba zobrazení snových sekvencí ve filmu, téma na vážnou diskusi). Očividně nejde o striktní uctívání Dogmatu, nicméně Petr Marek v sobě má něco skoro „skandinávského“, už jen vizáží a svérázně introvertním vystupováním. Eskapády při zakládání občanského sdružení tím pádem zákonitě připomenou něco mezi Kdo je tady ředitel a Kurzem negativního myšlení, radí Mirka Spáčilová, jíž je film věnován. (MIDI LIDI jsou The Knife křížení s Röyksopp, přikyvuje Thom Krajčo). Parafráze na Výkřik za doprovodu teskné trubky z výběrovky Levných knih? To si zaslouží minimálně promítání na televizi ozdobené břečťanem z PVC v Karose do Chorvatska.