Natálie Pleváková (Sanatorium Sonorum): Mám hrozně ráda opravdovost a křehkost

Jednodenní festival zvukových umění Sanatorium Sonorum se zrodil jako prostor pro prezentaci výsledků z rezidence v malebné Pěčické hájovně, kde kdysi krátce pobýval Bedřich Smetana. Pod pečlivým kurátorským vedením skladatelky a sonické umělkyně Natálie Plevákové se rezidenti ponořili do Smetanova odkazu a přetavili ho do současného uměleckého vyjádření. V následujícím rozhovoru vás provedeme zákulisím zvukové ozdravovny.

Sanatorium Sonorum je tak zvučný a elegantní název, že od chvíle, kdy jsem ho viděla, chci tam být. Jak se zrodil?

To je super, těšíme se na tebe a na všechny odvážné posluchačky a posluchače. Studio Hrdinů mě před časem oslovilo s tím, že bude zřizovat rezidenční prostor v bývalé hájovně, kde před sto padesáti lety u svého bratra Karla pobýval Bedřich Smetana. Jelikož často jako skladatelka s divadlem spolupracuji, tak se mě Honza Horák zeptal, zda mě odkaz Smetany a jeho díla zajímá, popř. jestli mě nenapadá, jakým způsobem na něj v místech, kde existoval, navázat.

Smetanovo dílo znám v rámci skladatelského kánonu a vzhledem k tomu, že je v Česku stále nejhranějším autorem, spíš než na jeho skladby jsem se ve své rešerši zaměřila na osobnost a zajímavosti z jeho života. Jeho spjatost s Mladoboleslavskem je významná. Pobýval nejen v dnešním Cabin Studiu v Pěčicích, ale taky v sousedních Jabkenicích, kde napsal celou Mou vlast nebo opery Tajemství a Čertova stěna. Měl tu také svoji první zvukovou halucinaci. Nyní je z Jabkenické myslivny, kde pobýval až do doby, než byl umístěn do léčebny pro chorobomyslné v Praze, jeho památník. Ke stoletému výročí narození, tedy před 100 lety, se obec rozhodovala, jak jej oslavit a padlo několik návrhů. Jeden z nich byl, že se z oné myslivny udělá „útulek pro nemocné české umělce“ (tuhle informaci jsem našla v bakalářské práci Známý či neznámý mladoboleslavský krajan Bedřich Smetana? od Šárky Vaňkové). Namísto toho vznikl v Jabkenicích obrovský kamenný a oplocený pomník.

Mně se ale idea, že se jako hudebníci a hudebnice máme kam uchýlit, když už toho máme v umělecké práci tolik, že se chováme a cítíme nezdravě, hodně líbila. Nebyli jsme ale tak definitivní, takže místo útulku jsme si zařídili ozdravovnu, sanatorium. Samotnou mě vlastně koncept rezidencí s festivalem napadl, když jsem z podobného důvodu přehlcení odjela na dva měsíce do Portugalska.

Podařilo se rezidentům vtělit do skladatelova odkazu současné pojetí?

Myslím, že ano. Bedřich Smetana žil v době, kdy si náš národ utvářel a vymezoval vlastní identitu, on sám byl velkým vlastencem. Věřil, že česká hudba obstojí ve světovém měřítku. Jeden z jeho nejvýznamnějších odkazů pro mě, mimo jeho dílo, byly snahy osvěty, kdy se snažil prezentovat, co se děje v hudbě ve světě. Kam zavítal, tam si třeba pronajal místnost v místní škole nebo faře a pořádal koncerty a šířil osvětu. Což je paradoxně koncept, který je nutno zachovat i dnes ve světě globální vesnice. Kulturní centra v Česku jsou stále koncentrována do velkých měst a kultura v regionech je, hlavně v hudbě, stále o dominanci interpretace historického umění než o soudobých tendencích.

My jsme za poslední rok v Pěčicích přivítali soudobé a světové tvůrce a tvůrkyně, kteří interagují s místem a lidmi nejen z kulturního segmentu. Přivážejí a prezentují v regionu to nejaktuálnější, co se v hudbě děje, a to napříč hudebními komunitami. Například náš rezident z Brazílie, Manuel Lima, který má mimo jiné doktorát z kompozice na jedné z nejvýznamnějších hudebních škol v USA, kalifornské CalArts, když se k nám hlásil, tak zmínil, že hlavní téma z Vltavy, které všichni dobře známe, znal už jako malé dítě před studiem evropocentrických dějin hudby díky brazilskému folklóru. Tedy ta melodie existovala stovky let před tím, než se stala „smetanovskou“.

Jak takové experimenty během pobytu probíhají?

Experimentování vyžaduje vysokou míru kreativity a času. Proto jsme rezidence nastavili tak, aby na nich umělci a umělkyně měli skutečně prostor nejen tvořit tak, jak už to umí, ale též zkoušet nové věci, na které běžně nemají kapacity. Snažíme se jim pro to poskytnout jak materiální a technické, tak i mentorské zázemí. V průběhu rezidencí a vlastně i po jejich skončení práci a výstup konzultujeme a zároveň se snažíme o kolegiální feedback.

Samotné experimentování pak může být třeba analýza kuňkání žab a použití těchto zvuků jako kompoziční materiál, pro jiné jsou to začátky s programováním hudebních syntéz, skládání pro 3D tiskárny nebo produkce pro prostorový multikanálový zvuk namísto standardního sterea. Může to být také propojení s dalšími tvůrci napříč médii.

Pracovali jste s rezidenty kolektivně, nebo spíše individuálně?

Vyzkoušeli jsem si vlastně obojí. Historicky první rezidence skladatele a barytonisty Vojtěcha Šembery proběhla už v loňském v červenci, půlka rezidentů přijížděla jednotlivě v průběhu roku. V rámci grantu Culture Moves Europe jsme ale letos v dubnu na pět týdnů najednou hostili zmíněného Manuela Limu z Brazílie, Annu Papaioannou z Řecka a Samuela Van Ransbeecka z Belgie, u kterých vznikla synergie ze společného sdílení prostoru a zkušeností jejich odlišných přístupů k tvorbě. Nicméně každý připravuje pro festival svébytné dílo sám za sebe, a tak jsme je a jejich práci i konzultovali.

Výběr umělců a práce s nimi byla na tobě jakožto kurátorce nebo máte dílčí tým?

Většinu rezidentů a rezidentek jsem vybírala já s požehnáním Honzy Horáka, kreativního ředitele Studia Hrdinů. Účastníky z programu Culture Moves Europe jsme konzultovali ještě s Dominikem Gajarským a Ondrou Mikulou. Ti byli pak pro vybrané umělce a umělkyni také mentory.

Co tě učí tahle kurátorská zkušenost?

Toho je spousta. Od prozaicky praktických věcí až po ty profesionální a lidské. Například žasnu nad schopnostmi a kapacitami produkční a finanční ředitelky Studia Hrdinů Madly Horákové. Mám obrovskou radost, že zatím všichni rezidenti uvádí, že jim pobyt u nás opravdu dal možnost se ve své praxi posunout a že máme prostor dát jim tu péči.

Majitelka domu, Jana Truksová, která odvedla tu neuvěřitelnou práci, že budovu a její okolí znovu uvedla k životu, třeba rezidentům nabízí, že jim uvaří jídlo z lokálních surovin. I taková zdánlivá maličkost, jako že se během dne nemusíte starat o to, abyste si obstarali a připravili něco k jídlu, je velká pomoc při koncentraci k práci. Vidím, kolik péče, energie a nadšení v různých rovinách je zapotřebí, abychom mohli rezidence a jejich prezentace realizovat. Za to patří velký dík celému týmu skvělých lidí ze Studia Hrdinů.

Zároveň je to velká pokora k tomu mít možnost nahlédnout do způsobu tvorby a existence tvůrců a tvůrkyň. Myslím, že se jejich způsob života stále do jisté míry a v různých ohledech vnímá jako nonkonformní. Mám díky rezidencím a pravidelným konzultacím vhled do jejich existování a jak se s tímto způsobem života vypořádávají. Díky pravidelným konzultacím s nimi sdílím část jejich cesty.

Jsou vůbec v Česku nějaké další hudební programy a rezidence? Pokud ano, doporučila bys nějaké konkrétní?

Ano, ale není jich mnoho. Rozhodně to není tak pestré jako třeba pro výtvarníky a výtvarnice. Tam se mi zdá, že je ta infrastruktura uměleckého fungování nastavena lépe. Hudebníci, hudebnice, pokud nejsou zrovna součástí nějakého tělesa, jsou často takové ostrovy. Hezkým příkladem u nás jsou ale třeba hudební rezidence v klášteře v Broumově. Skvělý je taky program Ústeckého Phononu Spatial Sommer Lab s přednáškami, koncerty a rezidencemi, které se zaměřují na prostorový zvuk. Možnost rezidence nabízí pražská Synth Library. Bienále Ostravské dny zas mají mentorský program Institut pro mladé skladatele a skladatelky.

Jak jsi začínala s hudbou? Vzpomínáš si na to, jaké se ti kolem toho točily myšlenky? Byl to vnitřní impuls?

Byl, já začínala svévolně, a proto taky relativně pozdě. K hudbě mě doma nikdo vyloženě nevedl. I když můj děda byl prý folkloristou, což je ale na Valašsku, odkud pocházím, skoro povinnost.

Myšlenky si moc nepamatuju, spíš pocity. Fascinovala mě ta energie, která z hudby jde. Jak je neuchopitelná, ale zároveň strašně efektivní, až nakažlivá v práci s emocemi. Tenkrát bych to takto určitě neracionalizovala, ale zpětně to vnímám tak, že mně hudba odkrývala nějakou emoční škálu a emoční zkušenosti, které bych jinou cestou v mladém věku třeba nezískala. Taková emoční čarodějka učitelka. Rozpláče tě, rozpohybuje, naštve i uklidní. Ta dynamičnost a napojení na emoce se mi vždycky líbily. Taky si pamatuju, což je hodně zvláštní obraz, že když jsem s kamarády měla první kapely a zapojili jsme si ve zkušebně všechny nástroje, věděla jsem, že patřím mezi kabely. Tohle je taková ta kontroverzní věta do titulku: „Věděla, že patří mezi kabely.“

Když skládáš, uzavíráš se do sebe? Dokážeš fungovat a vypořádat se s každodenní rutinou nebo se spíš „ztratíš” v procesu?

Nevím, jestli uzavírám, ale rozhodně se ponářím. A přepínám do existování v jiném zvukočasoprostoru. Hrozně ráda se v něm ztrácím, je to taková jiná forma existence, která mě hrozně baví. Ráda bych byla v tvorbě systematická, ale asi to moc nedokážu. Konstruktivně analytický přístup v umění má podle mě limity. Já mám hrozně ráda opravdovost a křehkost v tom smyslu, že tvůrce posouvá sám sebe, ne že je pro něj umění rutina a tvoří produkt. Rutina je funkční, ale vykonstruovaná, a asi se to v té tvorbě někde odrazí. Dokážu ale pracovat pod tlakem a často je časový limit nejvýznamnějším faktorem, který u mě definuje dokončenost díla. Často taky narážím na to, že během dne musím zvládat spoustu jiných aktivit a rolí, které se mi s nastavením, ve kterém chci tvořit, docela míjí.

Je něco jiného než hudba, co ti pomáhá, inspiruje? Co tě drží v mentální rovnováze?

Pomáhá jakýkoliv pohyb, procházky v zeleni a dech. Bude to znít asi divně, ale miluju dýchání čerstvého vzduchu. Vlastně jsem někde četla, že to zas tak divné není, protože nám dělá dobře mikrobiom ze vzduchu v přírodě.

Poslední roky se mi dařilo se vždycky aspoň na měsíc přesunout do jiné země a vytrhnout se z existence v Česku. Cestování a fungování v jiných kulisách je hrozně osvěžující a odstup od sebe sama v zaběhnutých situacích ozdravný.

Inspiruje čtení. Mám konstantně rozečteno tři až pět knížek, ideálně nějakou odbornou literaturu o zvuku a kompozici (teď Konstanty a proměny soudobé hudební řeči z vydavatelství AMU), beletrii (Jazyky pravdy Salmana Rushdieho, což jsou spíš eseje) a nějakou společenskovědní (Invisible Women Caroline Criado-Perez). Urputně se snažím čtením knížek nahradit doomscrolling, proto mám doma všude nějakou knížku nastrčenou pro případ potřeby. Mentální rovnováhu neustále vybalancovávám. Hodně mi v tom pomáhá komunikace, rozhovory s kamarádkami a kamarády a blízkými, neuzavírat se do sebe.

Co momentálně posloucháš?

Upřímně, mám často unavené uši z vlastní tvorby a života v Praze, která je sonicky přirozeně hodně náročná. Proto jsem velkou fanynkou ticha. A upřímně dvě: tohle je vždycky nejtěžší otázka, protože je toho tolik, co stojí za zmínku, i historicky, že vždycky trochu cítím tlak, že něco významného zapomenu zdůraznit. Tak to vezmu asi jak mi to v hlavě skáče, bez časové osy, ladu a skladu.

Začnu u nás a teď. V poslední době jsem se těšila třeba na desky Josefíny Trantinové aka Fae Bestia – Heart Transplant a Tondy Závodného aka Sorbitol Drops, kterému nedávno vyšlo album u Gin&Platonic. Skvělé je snad všechno, co vychází na slovenském labelu Mappa. Dál mi z nedávného poslechu vyskakuje Chronotopia Echoes, první release CTM Editions z archivů KSYME v Aténách. Tvorba Johanny Müller-Hermannové. Halim El-Dabh. Synchronismy Maria Davidovského. Faux Persona Andrease Bicka, která vyšla v rámci pořadu rAdioCUSTICA na ČRo. Tvorba Thomase Tallise. V rámci příprav na další projekt jsem si dělala průzkum soudobé české opery a znovuobjevila operní tvorbu českého skladatele Martina Smolky Nagano a Sezname, otevři se... Kolik znaků zbývá?

A samozřejmě doporučuju tvorbu rezidentů Sanatoria Sonora, prozradím třeba, že teď v červenci u nás na rezidenci pro příští ročník festivalu připravovala skladbu skvělá italská skladatelka Sara Zamboni.