Články / Rozhovory

Nejlepší texty Full Moonu 2022: Umění nemá jasná řešení (Miřenka Čechová)

Nejlepší texty Full Moonu 2022: Umění nemá jasná řešení (Miřenka Čechová)

Anna Mašátová | Články / Rozhovory | 27.01.2023

Tanečnice, choreografka, režisérka, spisovatelka, pedagožka, spoluzakladatelka uměleckých skupin Spitfire Company a Tantehorse – nepřehlédnutelná Miřenka Čechová. Marně tahám z paměti, kdy mi její jméno ulpělo v hlavě poprvé. Dobře si ale pamatuji její třicetihodinovou performance Momentum na piazzettě Národního divadla v roce 2017. Já se tam během těch třiceti hodin zvládla zastavit na sledování, několikrát projet kolem tramvají na pochůzky, zatímco performance dále plynula. Připadalo mi to naprosto fascinující, odvážné, vlastně i trochu šílené a bezesporu obdivuhodné. A můj obdiv k její obří pracovitosti, odvaze říkat věci na rovinu, předkládat pomocí umění divákovi nepříjemné pravdy a příběhy, navíc mnohdy s humorem, ten už jen těžko vyprchá. Rozhovor můžete brát i jako pozvánku na nejnovější počin, operu Tak tiše až, jejíž premiéra proběhla 4. září v pražském divadle Komedie.


Potěšilo mě, když jste mi napsala, že si sednete k mailu, dáte si víno. Znělo to, že si rozhovory dokážete užít, i když snad už není českého média, kde by s vámi interview nebylo. Jak zvládáte mediální zájem a s ním spojené hejty?
Dokážu si je užít jak kdy. Někdy to jde lépe, ale většinou se mi moc nechce. V poslední době trpím extrémní únavou, tak si snažím tu svojí noční mailovou agendu trochu zpříjemnit. O svojí práci a tvorbě se bavím ráda, je pro mě přínosné slyšet třeba přímý feedback po představení a uvažovat, zda jsem komunikovala téma přesně a jaký emoce to přineslo. Ne každý rozhovor je nutné podstupovat, nikdy bych nešla do bulváru odpovídat na banality, ani za cenu, že by to mělo přímý dopad na návštěvnost. Od začátku, co působím na divadelní scéně, jsme určitou ‚alternativou‘, která ovšem není zakuklená do sebe, přesto nenabízí jednoduchý řešení. Hejty už neřeším. Ti, kteří se do mě hrdinsky obouvali na Facebooku, mě teď usměvavě zdraví a gratulují mi k úspěchu. Sociální sítě jsou speciální zlo, které generuje to nejhorší z nás, bez odpovědnosti za sílu slova. Přesto mě to totálně vyděsilo.

Vaše studium na konzervatoři popisujete v knize Baletky i ve stejnojmenném představení, ale co studium na DAMU a HAMU, kdy jste najednou studovala obory Alternativní divadlo a Nonverbální divadlo? Navíc máte doktorát z režie fyzického a mimického divadla. Jak na to vzpomínáte a zpětně hodnotíte? České školství obecně nemá zrovna pověst kreativního a inovativního prostředí.
Já jsme si svoje vysokoškolský studia naprosto užila. Byla ostrovem svobody a nově objevené zaplavující kreativity. Studovala jsem si, co jsem potřebovala a nikdo mi nediktoval, že musím dělat cokoliv jiného. Na obou katedrách panoval partnerský a respektující vztah mezi studentem a pedagogem, což ovšem nebyl případ jiných kateder například na DAMU, viz Nemusíš to vydržet (studentská iniciativa, která upozorňuje na ponižující chování ze strany pedagogů, pozn. red.).. Jasně, že jsem občas brečela na záchodě, ale to nemělo absolutně nic společného se systematickým ponižováním a psychickou tyranií, kterou jsem zažila předtím.

Jste sama pedagožka, jak pracujete se svými studenty?
Učím jen to, co si vyberu a lidi, kteří jsou motivovaní podobně jako já. Nikdy bych nikoho nepřemlouvala, aby dělal něco, co nechce. V poslední době, asi po všech těch zkušenostech, mám pocit, že ke mně mladí umělci trochu moc vzhlížejí a že se mi bojí říct, že s něčím nesouhlasí anebo se projevit víc spontánně, což já zrovna oceňuju. Chci, aby společná tvorba byla sdílením zkušenosti mezi nima a mnou, protože mě také velmi inspirují. Někdy si přeju, aby byli víc utržení ze řetězu, víc do toho šli, aby mezi náma byla tvůrčí vášeň, zápal pro společnou věc. Asi jak už jsem moc „dospělá“, i když se tak necítím, vzbuzuju možná pocit, že vím, jak se věci mají, což vůbec není pravda. Nabízím pouze jeden z možných pohledů na věc. Protože umění nemá jasná řešení jako matematika.

Je v tanci potřeba dril? A je možný dril spojit s laskavostí?
Jistěže je potřeba dril, stejně jako ve sportu. Dokonce ani nemusí být s laskavostí. Stačí, když to nebude tyranský systém, který ničí těla a duše, ty především. My jsme byli jen objekty, které buď zapadaly do systému a plnily šablonu, anebo nezapadaly a pak bylo třeba je patřičně zformovat, případně se jich zbavit. Ovšem ne všichni pedagogové byli stejní, s láskou vzpomínám na ty, kteří mě oslovovali jménem a dávali mi připomínky, abych něco udělala lépe. Faktem je, že pokud v takovém systému vyrůstáte anebo v něm později i učíte, vezmete to jako normu a někdy ani netušíte, že se děje něco špatně.

Z mého rozhovoru s Josefem Bartošem z Tanečních aktualit vyplynulo pro české taneční vzdělávání několik nepěkných věcí. Třeba to, že konzervatoře nenabízí školního psychologa, vyučující v podstatě nemusí mít pedagogické vzdělání. V jednom rozhovoru s vámi mě zase zarazilo, že jídelníček a štíhlost byly sice neustále probírány, ale vlastně vám nikdo neřekl, jak se správně stravovat. Když připočtu, že tanečníci odcházejí do důchodu mladí a řeší tedy druhou kariéru, na kterou opět nejsou připravováni, v podstatě nechápete, že se takový systém dávno nezhroutil. Co vše by se dle vás muselo změnit, aby došlo k nápravě?
Museli by se změnit lidé. Na konzervatoři, kde jsem studovala před třiceti lety já, je stále stejné vedení, stejní pedagogové, věkový průměr je osmdesát let. Studenti slýchají stejné hlášky a dělají stejné variace, jako jsme dělali my. Současné studentky za mnou chodí s knížkou a říkají, že se absolutně nic nezměnilo. Ale ne všechny konzervatoře jsou stejné.

Co takovým dívkám doporučujete? Ptají se vás na radu?
Nedoporučuji jim nic, na radu se mě neptají. Většinou za mnou přichází až v momentě, kdy jsou samy schopné nahlídnout situaci jinak než doposud, kdy se samy tážou po smyslu.

Adaptujete se dobře v cizím prostředí? Z Aše do Prahy na konzervatoř, mnohá hostování po celém světě, Fulbrightovo stipendium ve Washingtonu, programová ředitelka Českého centra v New Yorku…
Možná je to nějaká forma eskapismu, utíkat stále za novým, nepoznaným. Nebo ambice, dokazovat si, že na to mám. Mohla jsem skončit jako loser, psychicky zničená, bez vzdělání, bez sebeúcty, ale asi je to právě nějaká schopnost transformovat krizi do růstu, co mi pomohlo čelit permanentním výzvám. S trochou černého humoru bych řekla, že tahle vlastnost se mi teď docela hodí.


CESTA DOVNITŘ SEBE

Hudba hraje ve vašich představeních značnou roli. Jakým způsobem o ní uvažujete. Máte představu, jak by měla znít či konzultujete se skladateli hudebních doprovodů?
Já vlastně všechno tvořím skrze hudbu. Hudba je pro mě naprosto určující. Od čtyř let jsem hrála intenzivně na piano, můj táta amatérsky skládal beethovenovské sonáty a hudební doprovody pro představení tanečního oddělení ašské zušky. Od malička mám naposlouchanou klasickou hudbu, zatímco o té současné vím asi stejně jako o dalších galaxiích. Doháním to sledováním žánrově neuvěřitelně pestrýho programu v Paláci Akropolis, kde taky hraju. Režíruju i opery, takže mi nedělá problém číst hudební partitury, nikdy jsem ale neměla doma cédéčko Nirvany, Pink Floyd nebo The Rolling Stones. V tom jsem totálně out! Přesto ale přesně slyším, jaká má znít současná hudbu k té či oné scéně a myslím, že to umím i komunikovat. Před pár lety jsme ale začala spolupracovat s Martinem Hůlou (Martin Tvrdý neboli Bonus, pozn. red.), s nímž to funguje na zcela jiné bází.

Učil vás – pokud se nemýlím – také rapovat. Jak vaše spolupráce začala a v čem vám jeho přístup vyhovuje?
Přesně tak. Setkali jsme se na jeho workshopu sound designu, na nějž jsem se přihlásila, abych se naučila něco si sama poskládat v Abletonu. Což jsme se samozřejmě nenaučila, ale získala jsem úžasný přátelství a tvůrčí spolupráci na většině mých následujících představeních. Nejdřív mi pomáhal ozvučovat takovou scénografickou konstrukci, na kterou se hrálo tím, že vrzala a pak už se podílel na všem. U Martina je úžasné, že mu nemusím říkat, jak chci, aby zněla hudba, nýbrž on se mnou řeší hudební dramaturgii významově, naprosto přesně vycítí, co si daný téma žádá, a navíc to ještě povyšuje o další konceptuální úroveň. V té hudbě je zároveň komentář a další pohled na dané téma.

K rapovému muzikálu Miss AmeriKa jste navíc dali na jaře dohromady výbornou kapelu, kde hraje nejen Martin Hůla, ale také třeba Bára Zmeková. Fungovalo to skvěle, uvažujete o přenesení na koncertní pódia?
První autorská spolupráce mezi mnou a Martinem na úrovni od textu, dramaturgie, až po finální vizuál byla Miss AmeriKa, kterou jsem dlouho hrála jako sólovou věc s time kódovanou hudbou a projekcí. Poprvé v životě jsme taky měla v uchu odposlech a klik načasovaný přesně na délku celého představení – 57 minut v kuse. Což mě nutí k tomu, že nesmím udělat chybu, zaváhat, prodloužit si nádech, protože by se to okamžitě rozsypalo. Doteď je to pro mě trochu stresující, protože je to maximálně fixní tvar, textová palba je šílená. Moje texty taky nejsou úplně jednoduché, střídá se angličtina a čeština uvnitř vět, a ještě do toho trochu zpívám. Byli jsme s tím s Martinem v Izraeli, měsíc jsme to hráli ve Skotsku v Edinburghu, americká představení nám zhatil covid. Vždycky jsme si v tom připadala trochu osamělá, což ta postava je, takže to významově fungovalo. Když přišel Martin s nápadem přidat k tomu kapelu, nabralo to ještě o level větší intenzitu a energii. Já si to děsně užívám, protože být na scéně s tak skvělýma muzikantama je pro mě ohromná čest. Strašně rádi bychom to hráli i čistě koncertně.

Jste spoluzakladatelkou divadelních skupin Spitfire Company a Tantehorse. Jak jste zvládli covid a jak zvládáte letošní rok, kdy do kultury doputovalo ještě méně financí z grantů? Což se má ještě zhoršovat, navíc všichni hlásí, že diváků chodí o třetinu až polovinu méně…
No a jak budeme řešit inflaci a nárůst cen energií, což divadla zásadně pocítí, takže budou šetřit, zkracovat čas na zkoušky a zvažovat, co škrtnout? Minulý rok jsem byla zaměstnaná na poloviční úvazek v Národním divadle, teď se mi smlouva mění na DPP, protože potřebují zkracovat úvazky. Já ale pevně věřím, že každá krize je transformační, uvažuju, jak se adaptovat. Pokud nebudou chodit do divadla diváci, což se zatím třeba na Baletky v Akropoli, které jsou pořád vyprodané, naštěstí neděje, tak budu víc psát a zminimalizuju životní náklady, což je ideální prostředí k cestě dovnitř sebe.

Na čem letos pracujete, jaké projekty vás čekají?
Teď v září režíruju společně s Petrem Boháčem operu Tak tiše až, která zpracovává téma dětského zneužívání, jejímž autorem je Slavomír Hořínka. Je to koprodukční počin mezi Spitfire Company a Městskými divadly pražskými, hrát budeme v Komedii. A je to práce nadmíru povznášející a intimní, v hlavní roli se objeví slavná mezzosopranistka Markéta Cukrová, s níž je ohromně příjemná spolupráce. Pak dělám pod Tantehorse spolu s choreografkou Markétou Vacovskou a filosofkou Alicí Koubovou performance v prostorách Čítárny Akademie věd, kde spolu s třinácti mladými performery zpracováváme téma odolnosti a reakce na krizi. A v říjnu mě čeká premiéra tanečně vizuálního kusu pro Signal Festival společně s vizuálním umělcem Erikem Bartošem pod hlavičkou Laterny Magiky. Jaký bude ten další rok, to netuším.

V Tak tiše až zpracováváte tedy opět téma strachu, zneužívání moci, manipulace, hierarchie…Je to „vaše“ téma, je pro vás důležité zkoumat ho?
S tématem na operu přišel Petr Boháč, podle jednoho zahraničního novinového článku a začal jej umělecky komunikovat se skladatelem Slavomírem Hořínkou. Až později jsme se dozvěděli, že se jej toto téma také určitým způsobem týká a nejen jeho. Jako by ten proces otevíral staré jizvy v mnoha lidech kolem nás. Ukazuje se, že procento dospělých, kteří něco podobného v dětství či mládí zažili je pravděpodobně obrovské, jen se o tom neví.

Je možné být režisérkou bez uplatňování moci?
Mít určitý druh moci, například dělat rozhodnutí, rozhodně nemusí být negativní. Moc je pro mě zodpovědnost. Za finální podobu díla, za well-being celého týmu, za zpětné reakce. Vždy jde jen o to, jak se ona moc uplatňuje. Ten, kdo činí finální rozhodnutí, musí sám podléhat určitým řídícím a usměrňovacím mechanismům. Pokud vytváří prostor pro dialog, pečuje o své spolupracovníky, připouští vlastní chyby a možná selhání a spíš než vládcem chce být motivátorem, pak je tato moc přesně to, bez čeho by komplikované divadelní dílo nikdy nevzniklo.

Info

Text vyšel ve Full Moonu #138.

foto © Marek Kolařík

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Petra Hradilová (Czech Music Crossroads): Pro mě to není jen práce

Mariia Smirnova 18.06.2024

To nejlepší ze světa world music, jazzu a alternativy můžete nasávat už za pár dnů v ostravském domě kultury Poklad a na koncertech pod širým nebem na Alšově náměstí. Rozhovor.

Marin Lalić (Bear Stone): Všetko je veľmi uvoľnené a bez stresu

Lucia Banáková 11.06.2024

Chorvátsky prírodný i festivalový unikát pre priaznivcov stoner a psychedelického rocku. Interview.

Pořadatelská: Tomáš Vobořil (Marienbad Film Festival)

Viktor Palák 07.06.2024

Co čekat od letošního ročníku již zavedené přehlídky v Mariánských Lázních? Svůj ideální festivalový den – a mnohem víc – vykresluje programový ředitel festivalu.

Randy Armstrong (Red): Plán B neexistuje

Dan Sywala 06.06.2024

Od té doby vydali dalších sedm alb, neměli žádné velké excesy, i když se jim nevyhnuly ani hodně mizerné dny, včetně jednoho pražského. Rozhovor.

Jonas Almén (Royal Republic): A najednou tam jsem!

Eva Karpilovská 03.06.2024

Sedmnáct let v nezměněné sestavě a čerstvě páté studiové album LoveCop mají za sebou švédští rockeři Royal Republic. Rozhovor, brzo živě na Rock for People.

Tomáš Poprik (ObrFest): Baví mě potkávat usměvavé lidi

Mariia Smirnova 28.05.2024

Letos přibude scéna na Trchové zahradě, kde mezi jahodami a pod třešní budou divadla, workshopy a v pozdějším odpoledni koncerty převážně ženských interpretek.

Doug Robb (Hoobastank): Jak velí upřímnost

Eva Karpilovská 22.05.2024

„Já měl třeba vždycky trochu problém označovat nás za umělce. Jsem prostě jen člověk, co dělá hudbu.“ Rozhovor s frontmanem kapely Hoobastank pro Full Moon.

Curk: Většinou je to o lidech

Veronika Miksová 22.04.2024

Charismatického kluka z Jihlavy nebylo úplně snadné rozpovídat, než mi došlo, že všechno podstatné ze svého vnitřního světa sublimuje do hudby. Rozhovor.

Margaux Sauvé (Ghostly Kisses): Příběhy posluchačů ovlivňují proces psaní

Kristina Kratochvilová 29.03.2024

Kanadská zpěvačka Margaux Sauvé je středobodem Ghostly Kisses a ve snových zvukových krajinách rozpíná příběhy o lásce, touze a ztrátě. Rozhovor.

Václav Havelka (fyield): KEXP vnímám jako milník

Michal Pařízek 25.03.2024

Dostat se s kapelou do studia legendární radiové stanice KEXP v Seattlu je snem mnoha hudebníků z celého světa. Rozhovor.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace