Někteří umělci a umělkyně ochotně sdílejí, co je ovlivnilo, formovalo a čeho chtějí svou tvorbou dosáhnout. Zůstává však otázkou, zda právě oni sami jsou těmi nejspolehlivějšími svědky a svědkyněmi vlastního příběhu.
David Lynch uvádí ve svých pamětech Místo snění (česky vyšlo v roce 2020, originál je jen o dva roky starší) znepokojivou vzpomínku. Jako dítě – vyrůstající ve stabilní, šťastné rodině – potkal na ulici nahou, zbitou ženu. Měla bledou pleť a zakrvácená ústa. Lynch byl v té době příliš mladý a příliš otřesený, aby zjistil, o koho jde nebo nějak zasáhl. Žena krátce nato zmizela.
Někteří umělci a umělkyně ochotně sdílejí, co je ovlivnilo, formovalo a čeho chtějí svou tvorbou dosáhnout. Zůstává však otázkou, zda právě oni sami jsou těmi nejspolehlivějšími svědky a svědkyněmi vlastního příběhu. Ať už byla ona vzpomínka skutečná, nebo ne, jedno je jisté: Obrazy traumatizovaných žen prostupují tvorbou letos zesnulého amerického režiséra velmi výrazně.
Nejde jen o pravděpodobně nejslavnější postavu Lauru Palmer – hrdinku ze seriálu Twin Peaks, jejíž mrtvé tělo je na začátku příběhu nalezené na břehu řeky. Výčet nekončí ani u Dorothy Vallens z Modrého sametu, fyzicky a psychicky týrané barové zpěvačky. Jde o motivy a linky, které se opakují: ženské postavy jsou zraňovány, umlčovány. Jsou zobrazovány jako sexuální i nevinné, děsivé i dojemné, křehké i mocné.
Trauma a tajemství, často skrytá pod naleštěným povrchem, u Lynche nejsou jen snahou šokovat; jedná se o následky násilí, na kterém vyrostla a vyrůstá společnost, ve které žijeme. Ve které mohou žít někteří – a některé jen přežívat. Ve které některé nakonec nepřežijí.
Hrdinky Lynchových filmů nicméně nejsou jen oběťmi. Nesou v sobě nesou poznání, které může jednou, snad, vést k rozkladu celého systému a opětovnému poskládání.
Lynch příběhy nerozplétá lineárně. Významy se vrství, překrývají, zrcadlí, rozmazávají. Ačkoli čerpá do jisté míry z archetypů jako panna, matka nebo padlá žena, postavy do těchto přísných forem nepasují. Spíše je narušují, rozkládají zevnitř nebo zcela podvracejí. Hrdinky nenesou jednoduché emoce nebo významy, jejich hlavním rysem je pohyb, neustálý přechod – mezi světy, mezi genderovými rolemi, mezi podobami a verzemi sebe sama. Ani jejich příběhy často nelze jednoduše opsat klasickým narativním obloukem, jedná se spíš o opakování, propadání, mizení – a znovuobjevování v nových podobách.
„Are you Laura Palmer?“ ptá se agent Cooper v červeném pokoji v seriálu Twin Peaks ženy, která byla na začátku objevená mrtvá. „I feel like I know her,“ zní odpověď. Tohle podivně posunuté rozpoznání – cítím, že ji znám – vystihuje samotné jádro lynchovského vyprávění. Nejde o jména, fakta ani jasné identity. Jde o pocity, ozvěny, stíny. Cítíme, že známe někoho jako Laura Palmer. Někdo přízračný, kdo se objevil, s ústy plnými krve – a zase zmizel.
ŽIVOT UVNITŘ
V chápání Lynchových hrdinek hraje důležitou roli prequel k samotným Twin Peaks, snímek Twin Peaks: Ohni se mnou pojď (1992). Laura Palmer se ze záhadné mrtvé dívky mění v protagonistku, kterou sledujeme během jejích posledních dnů. Filmová teoretička Lindsay Hallam, jedna z autorek knihy The Women of David Lynch a také autorka knihy Devil's Advocates – Twin Peaks: Fire Walk with Me píše, že snímek podrývá divácká očekávání. Namísto parodie na soap opery a detektivky natočil Lynch syrový a intenzivní ponor do vnitřního světa hrdinky. Kde seriál balancoval mezi humorem a tajemstvím, film opouští nadsázku a vstupuje do temných vod psychologického hororu.
„Je to film, který byl jedněmi označen za jeden z nejhorších všech dob a jinými zároveň oslavován jako mistrovské dílo,“ píše Hallam. „Při premiéře v Cannes ho publikum vypískalo, o pětadvacet let později se ale dočkal slavnostních projekcí v kinech a vydání v prestižní edici Criterion Collection na Blu-ray.“
Samotné Twin Peaks nese znaky ještě jiného žánru, a sice filmu noir. Podle teoretičky Christine Gledhill tomu nasvědčuje struktura příběhu, roztříštěná perspektiva, a výrazně stylizovaná, často až expresionistická vizualita, jež zdůrazňuje ženskou sexualitu. Jenže zatímco klasický noir ženu staví do role nevyzpytatelné, nepochopitelné, v každém případě osudové hrdinky, která je tu především pro pohled, Lynch tyto archetypy nahlíží zcela jinak. Místo aby ženy stylizoval do pasti mužské touhy, nechává je prožívat bolest, trauma, odpor.
Tím se dostáváme k bodu, který může znít banálně, ale je pro Lynchovo pojetí hrdinek zásadní – postavy mají vlastní vnitřní život. Nejde o to, co představují pro ostatní, jak se v nich ostatní odrážejí, ale co se děje uvnitř jich samotných. Neexistují pro pohled, ale jsou nositelkami myšlenek a prožitků – někdy temných, někdy pošetilých, někdy zásadních – ale vždycky jejich.
PŘIBLÍŽIT SE REALITĚ
Příběh Diane Selwyn z Mulholland Drive začíná jako příběh o lásce a úspěchu, ale pozvolna se mění v temnější vyprávění o vině, žárlivosti a odmítnutí. Diane není femme fatale, kterou by jiní měli dobývat; je ženou, která se snaží přežít v destruktivním světě vlastních tužeb.
Také herečka Nikki Grace v Inland Empire se pozvolna ztrácí – ve svých rolích, představách a snech, a to tak dlouho, dokud se hranice mezi nimi zcela nerozostří. Její tvář – často detailně snímaná, zpocená, rozmazaná – je jako seismograf zaznamenávající neustálé vnitřní otřesy, někdy docela malé, jindy zcela ničivé.
Lula ze Zběsilosti v srdci je formována destruktivním vztahem s matkou a traumatem ze sexuálního zneužívání, což výrazně narušuje její původní obraz krásné, oddané ženy, která trpělivě čeká, až jejího partnera propustí z vězení. Lula má sama dost svých démonů – a její partner představuje spíš další problém než řešení. Přesto se s ním vydává na cestu, která je zároveň útěkem i hledáním svobody, a která je plná podivností a násilí. Všechno, co by se mohlo zdát romantické až melodramatické, je zároveň děsivé a cizí. A všechno, co by mohlo vypadat jako naivní vzpoura, v sobě nese nepřehlédnutelné stopy zoufalství.
„Don't turn away from love,“ zní slavná replika snímku (kterou pronáší zjevení hodné čarodějky, kterou hraje Sheryl Lee – herečka, jež ztvárnila také Lauru Palmer). Ta věta je stejně tak upřímná jako patetická, stejně tak apelativní jako prosycená ironií. Podobně jako u mnoha dalších scén, s nimiž Lynch pracuje, si nejsme jistí, na co přesně se díváme. Ale právě proto se fascinovaně díváme dál.
Lula není vykoupena láskou. Není však kvůli ní aní zatracena, ztracena. Pohybuje se někde mezi, protože jsou to nakonec právě ony meziprostory, kde se Lynchovy postavy nejčastěji ocitají – a kde často také zůstávají. Kde se nakonec jde dobrat čehosi, co se nejvíc blíží pravdě.
Lula není jen oběť, ani jen milenka. Nikki není jen herečka, Diane není jen zhrzená žena. A Laura Palmer není jen mrtvé tělo. Tyto postavy jsou neustále v pohybu; rozpadají se a znovu skládají, mizí a navracejí se. Právě tahle schopnost ukazovat mezi-prostory, mezi-stavy, mezi-bytí je pro Lynche charakteristická a zároveň v rámci americké kinematografie vzácná.
Možná nelze realitu plně poznat, ale lze ji tušit a občas se jí alespoň na okamžik zlehka dotknout.
SAMY O SOBĚ
Když mluvíme o komplexních ženských postavách ve filmech slavných režisérů a režisérek, nelze k nim přistupovat jen z jednoho úhlu pohledu. Nejde o to, zda jde o „silnou ženskou hrdinku“. Nejde ani o tom jestli je chytrá, úspěšná, sexy, nebo jestli každému nakope zadek a u toho utrousí drsnou hlášku.
Síla filmové postavy – a obzvlášť ženské – nespočívá v osvojení maskulinních atributů moci. Nejde o to, že je „lepší“ než mužské postavy, chytřejší, houževnatější, nebo že všechno zvládne sama a nikoho nepotřebuje. Skutečná síla může spočívat také v křehkosti, zranitelnosti, pochybách a nejistotě. V tom, že hrdinku vidíme takovou, jaká je. Třeba nestabilní. Nespolehlivou. Někdy nesnesitelnou. Není tedy pro někoho jiného – pro mužskou postavu, pro diváka. Existuje naplno sama o sobě.
Občas se objevuje otázka, nakolik věrně mohou muži psát a točit o ženách – nebo ženy o mužích. Jak vystihnout zkušenost, která člověku nepatří, kterou zná jen zprostředkovaně. Myslím si, že tohle je slepá ulička uvažování o identitách. V umění je dovoleno prakticky všechno – ale s neustále přítomným rizikem, že výsledek může být plochý, jednorozměrný, nepřesvědčivý. Kdokoli může psát nebo točit o komkoli, ale nikde není zaručeno, že se to povede. Že se to povede s respektem a opravdovostí, kterou publikum téměř okamžitě vycítí.
Nestačí mít dobré úmysly nebo se snažit o korektní – či naopak záměrně nekorektní – přístup. Rozhoduje, zda se postava dotýká něčeho skutečně univerzálního, lidského. Něčeho, co jde napříč gendery, třídami, kulturami. Opravdová postava není funkcí ani nositelem ideálu. Je živá. V celé své složitosti, rozpornosti. Někdy dojemná, jindy naprosto odpudivá. Ale nikdy zaměnitelná.
Hrdinky Davida Lynche nejsou na plátně proto, aby se na ně „dobře dívalo“, aby ukazovaly, že je svět v pořádku nebo že všechno nakonec dobře dopadne. Naopak často ztělesňují trhliny, nekonzistence, společenské nejistoty. Jejich příběhy a dramata nelze „vyřešit“ – ale můžeme doufat, že se díky nim budeme aspoň na chvíli cítit míň sami.
Popkultura ovlivňuje naše volby možná déle a intenzivněji, než jsme si ochotni připustit. Hrdinové obrazovek nám „nenápadně“ radí, jak se oblékat, co jíst, jakým práškem prát prádlo, jakým vozem jezdit a kam se vydat na dovolenou.
Každé její album představuje nejen umělecký posun, ale taky autentický záznam dospívání v jeho nejintimnější podobě. Komentovaná diskografie.
Ďábel nosí Pradu, Konkláve, Hunger Games nebo Spotlight. Ale také nadšenecká Žranice, kterou Stanley Tucci spolurežíroval a podílel se i na jejím scénáři, nebo povedená gastro komedie Julie a Julia, kde s velkou elegancí, vášní a náklonností k věci ztvárnil podporujícího manžela ikony amerických televizních kulinářských shows Julie Child.
Aktuální alba jsou plná zašlých sluncí, stejně jako bezprizorních nadějí, dojde na explicitní slovník ostrovních humoristů, i éterické zurčení, které je ve skutečnosti páráním tělesných útrob bez závislosti na genderu. Silný týden.
V kuchařkách navzdory rozšířeným představám nejde o recepty. Knihy o vaření jsou pořád především knihami — a za všeho nejvíc záleží, jestli dokážou vytvořit svébytné univerzum. Člověk si musí kuchařku obydlet, pochopit její vnitřní logiku, morálku, nechat se omámit vypravěčem, aby si z ní mohl něco odnést. Aby v něm vskutku zůstalo i něco z ingrediencí a postupů, na nichž to údajně celé stojí.
Radio fm, edice sváteční počas rýchlej jazdy. Říkal taky někdo okurková sezóna?