Nejlepší texty Full Moonu 2025: Všechny cesty vedou k táboráku (Folková Lipnice)

Ohniště je obsypané lidmi, na kytary hrají i muzikanti, kteří před pár hodinami stáli na pódiích. Nad kouřem v mnohohlase zní „jen tři kříže z bílýho kamení někdo do písku poskládal,“ hroznem lidí se snaží k plamenům proklestit člověk, na klacku má napíchnuté bílé tofu.

Folková Lipnice má daleko ke klasickým letním festivalům, které se snaží návštěvníky zahltit vjemy a ohromit. Působí spíš jako čundr, sešlost přátel, kteří se ještě neznají. Odkaz akce, která se v Lipnici nad Sázavou konala v letech 1984 až 1988, se už třetím rokem snaží vzkřísit místní rodák Rosťa Šíma. Letos se mu to poprvé povedlo naplno.

Je půl sedmé odpoledne, na obzoru se slunce pomalu sune nad kopec Melechov. V amfiteátru přímo pod komnatami lipnického hradu právě zpívá a hraje Dagmar Voňková. Sedí na dřevěné židli zapuštěná hluboko do dřevěné stavby připomínající přírodní klub, v rukou drží ukulele. Publikum posedává přímo na pódiu, někteří poslouchají venku na lavicích.

Sedmasedmdesátiletá Voňková v tom samém amfiteátru hrála na konci 80. let, kdy tady probíhal festival Písní za mír, lidově právě Folková Lipnice. Každé září sem mířilo pět až šest tisíc lidí, spolu s hudbou je přitahovala neobvykle svobodná nálada. Kvůli ní akce ostatně i skončila.

KDYŽ FOLKAŘI POCHODUJOU

Na posledním ročníku Folkové Lipnice v roce 1988 po devatenácti letech poprvé veřejně promluvil Václav Havel, mikrofon si vzal do ruky neplánovaně a spíš náhodou. Mimo dalších zahrál Vladimír Merta, který byl kvůli zákazu hraní v programu uveden jako „host folklorního souboru Hradišťan“. Z reproduktorů zněly písně Jaroslava Hutky, tou dobou exulanta žijícího v Nizozemsku.

Na Lipnici v 80. letech panovala natolik výjimečná atmosféra, že ji vzpomínali hudební novináři v knize Glastonbury: Když svatí pochodujou, aby české čtenářské obci mohli alespoň vzdáleně přiblížit prožití nejslavnějšího festivalu na světě. Vojtěch Lindaur sborník vzpomínek sestavil v roce 2011, v úvodu popisuje svůj celoživotní vnitřní rozkol mezi „učitelem“ a „hospodským“, tedy mezi ambicí kritického odstupu a touhou sdílet ideály. Při návštěvě Lipnice hospodský zvítězil.

„Pravda, občas se kritik ve mně na okamžiky zasnoubil s pocitem, že k čemusi přináležím (byly to jen záblesky), nejspíš proto, že se tak přihodilo pod širým nebem a jistě i díky putování tam a zpět, které celý ten výjimečný dojem podpořilo,“ vzpomíná na Pezinok 1977, Jazzové dny ze 70. let a poslední Lipnici.

Vladimír Vlasák ve stejné knize píše, jak se během svého prvního Glastonbury v duchu občas vracel do Československa, do Lindaurem také vzpomenutých míst. „Nešlo mi o množství publika, ale o náladu místa, nasáklého vlastní přitažlivostí, hudbou a lidmi, zajímaly mne pocity, které ‚to‘ v člověku vyvolá.“ Folkovou Lipnici v souvislosti s anglickou přehlídkou v knize zmínil také muzikolog Aleš Opekar.

Lindaur zároveň v knize popisuje „obzvláštní ‚spikleneckou atmosféru“ a kouzelné střetávání rocku, folku, jazzu a blues. „Pojidlem byla autenticita, a pocit sounáležitosti nejen mezi druhy hudby, ale také mezi jevištěm a hledištěm,“ líčí obrazy, které bylo možné vidět i na letošní Folkové Lipnici.

DO AMFÍKU NA RANDE

„Amfík si pamatuju jako chátrající stavbu. Teď má nový vrata, dřív tam byly jen plechy. Vypadal děsivě,“ říká třiatřicetiletý Rosťa Šíma. „Chodili jsme tam s klukama o přestávkách, párkrát jsem tam byl na rande,“ vzpomíná na tři roky, které strávil na základní škole stojící na druhé straně hradu.

„Do sokolovny jsme chodili cvičit tělocvik. Teď máme v nářaďovně kancelář, nábytek i nářadí je stejné jako tenkrát. Sokolovna je neměnná,“ ukazuje Šíma k budově, která dotváří areál festivalu. Během druhého ročníku, který proběhl letos v září, se dojatě rozhlíží po amfiteátru a přiznává, že „z těch lidí měl už několikrát na krajíčku.“

Pamatuje si tady víceméně mainstreamové festivaly Rocková Lipnice, Rej noci svatojánské nebo Rocknářez, na kterých hrály prim elektrické kytary. „V Sokolovně jsem dokonce bubnoval s jednou z mých prvních kapel Entity Lyric,“ připomíná Rej noci svatojánské, kde Sokolovna fungovala jako druhá scéna. O existenci Folkové Lipnice tehdy neměl tušení, zajímala ho jiná hudba. Hrál v lokálních hardcoreových kapelách Coca Core Company a Chasing Christy, pořádal koncerty a festivaly v nedalekém Havlíčkově Brodě. V letech 2013 až 2018 například November Weekend, jehož žánrové rozkročení určila parta muzikantů, která za akcí stála. „Highstreet Hooligans hráli punk rock, Memento Mori hip hop a my s Chasing Christi hard core,“ přibližuje Šíma.

Jenže scéna se časem vyčerpala a Šíma jen čas od času uspořádal benefiční koncert. „Přál jsem si udělat nějakou velkou akci, dokonce jsem pokukoval po amfíku na Lipnici, ale jinak jsem toho nechal. Čekal jsem, až to do sebe zapadne.“ Rozmlžená představa začala nabírat konkrétnější obrysy, když se po pár letech života v Praze vrátil do rodného kraje. „Potřeboval jsem si vysvětlit, proč z Prahy odcházím,“ říká.

Narodil ve Dolním městě, vesnici přímo pod Lipnicí. Nahoru k hradu často jezdí na kole nebo na babetě, bydlí v nedaleké Dobré vodě Lipnické. Odpověď se mu začala pozvolna skládat během natáčení portrétů pro Paměť národa, která se snaží zachovat vzpomínky svědků důležitých historických událostí 20. století. „Začal jsem zjišťovat, kdo byli moji prarodiče, kdo jsou moji sousedé. Našel jsem ukotvení,“ vysvětluje.

K obnovení Folkové Lipnice vedlo několik cest: důležité bylo setkání s lidmi z Nezávislého podmelechovského spolku, s nimiž obnovil takzvané pochody Havlíčkovy mládeže. Během jednadvacetikilometrové poutě z Havlíčkova Brodu do Havlíčkovy Borové slyšel o Folkové Lipnici poprvé. Konkrétní obraz mu poskytla Jarmila Poláková, která ji v 80. letech pořádala s manželem Vladimírem Hanzelem. Šíma její příběh natočil pro Paměť národa, časem od zakladatelky dostal posvěcení pokračovat.

BEZ NOSTALGIE A PATOSU

Posledním impulzem bylo setkání s tvorbou vrstevníka Jana Senfta, který jako písničkář vystupuje pod pseudonymem Člověk krve. „V té době jsem začal inklinovat ke krajině a její minulosti,“ vzpomíná Šíma, jak se zhruba před sedmi lety usadil na úpatí vrchu Melechov stojícího uprostřed pomyslného trojúhelníku historických měst Humpolec, Lipnice a Ledeč nad Sázavou, vedle lipnického hradu jde o nejvyšší dominantu v okolí. Kromě cest se k němu vztahuje i lokální mytologie zahrnující husitské legendy, příběhy kněze Josefa Toufara, Ivana Magora Jirouse nebo právě Folkové Lipnice.

Člověk krve pochází ze Stříbrné Skalice ležící asi osmdesát kilometrů po proudu Sázavy, přilnutí ke krajině a místním příběhům ale funguje všude. „Honzovy texty na mě působily jako zrcadlo,“ vysvětluje Šíma. V ten moment mu došlo, že folk může promlouvat současným jazykem. Folkové Lipnici se podrobně věnoval v bakalářské práci, najednou získal úplně novou perspektivu.

„Na obnoveném pochodu se těžko dá vymyslet něco nového. Když jsem ale potkal Honzu, došlo mi, že s Folkovou Lipnicí můžu přejít do současnosti,“ říká Šíma. Nejdřív Člověka krve pozval na koncert do Havlíčkova Brodu. Nemohl, tak později Šímovi zahrál na křtu jeho básnické sbírky Hrobařův syn. „A pak už to jelo. Došlo mi, že nemusím být jenom pateticky nostalgickej. Došlo mi, že můžu skutečně navázat na bohatou historii Folkové Lipnice,“ líčí Šíma půdorys obnoveného festivalu, který cílí na generaci Z.

Na novou cestu ho finálně navedl nultý ročník, který chvílemi připomínal ochotnickou rekonstrukci lipnických událostí roku 1988. „Jako konferenciér festival tehdy uváděl Jan Rejžek a po 35 letech se do toho hodně vžil,“ směje se pořadatel. „Když se Václav Havel chystal promluvit, na pódium za ním vyběhl hasič s tím, že lidi musí udělat místo. Říkal, že musí do areálu vjet s hovnocucem, protože záchody jsou plný,“ líčí Šíma jednu ze scén, které Rejžek přehrál. „Dokonce plánoval pozvat Milana Šteindlera, aby ztvárnil lipnického hasiče.“

V sokolovně zahráli Jan Burian a Vladimír Merta, přijelo asi sedmdesát lidí včetně Jarmily Polákové. Novou generaci folkařů zastupovalo duo Šimanský & Niesner, publikum ale bylo spíš starší a vzpomínalo. „Já přece jako třicetiletej kluk nemůžu pořádat koncerty pro folkaře o dvě generace starší,“ tvrdí Šíma. První ročník loni spláchly povodně, dorazilo pár desítek lidí. Kvůli zatopeným cestám to nezvládli ani někteří muzikanti. Jakkoliv měl propršený víkend pod hradem své kouzlo, hudba se naplno rozezněla lipnickým amfiteátrem až letos.

PŘIŠLO MI TO BÁJEČNÝ

Zahrála úplně nový materiál, písně maximálně rok staré. Kvůli zdravotním obtížím musela začít znovu. „Došla jsem k závěru, že kytara je pro mě příliš velký a těžký nástroj. Ať už na ovládání nebo jen na nošení,“ komentuje nedávnou pauzu. „Myslela jsem, že koncertovat a skládat už nebudu. Mám radost, že ještě můžu.“. Objevila ukulele, nové písně dokonce už nahrála, v listopadu by měly vyjít u Petra Ostrouchova na labelu Animal Music.

„Přišlo mi to báječný,“ vzpomíná na moment, kdy jí Šíma zavolal, jestli by nezahrála na obnovené Lipnici. Když po bezmála čtyřech dekádách prošla branou k amfiteátru, zažila déjà vu. „Vypadá to tady úplně stejně. Pódium je stejné, zázemí je stejné,“ říká. Dokonce si vybavuje, jak v 80. letech publikum také sedělo na jevišti. „Vystoupit před tolika lidmi pro mě tehdy bylo hektické,“ dodává.

Podle Voňkové se obnovený festival své původní podbě přiblížil i atmosférou. „Měla jsem ten pocit hned, jak jsem sem přišla. Samozřejmě, hraje tu méně folku, ale doba prostě pokročila. Mladé tváře. Tu atmosféru tady ale cítím, Lipnice má genius loci,“ říká s tím, že vůbec nejde jen o kulisy monumentálního hradu ze 14. století, který se vzdouvá nad pódiem.

V amfiteátru se zdržela déle, než čekala. „Hned po mě hrály Avokaduo, jsou vynikající. Pak jsme si povídaly, výborný muzikantky,“ hodnotí o dvě generace mladší kolegyně. Bavili ji vsetínští Žamboši, radost jí udělali táborští Kalle. „Ti to měli hodně dobře vymyšlené. K folku měli daleko, ale to mi nevadí. Doba pokračuje. Možná se vyjadřují jinak, ale předávají svoje myšlenky jako kdysi my,“ míní Voňková.

POD ČERNÝM MECHEM

Právě před začátkem Kalle zazní z publika „Hobluj!“ V amfiteátru je tělo na tělu. „Tak my teda zkusíme hoblovat,“ prohodí pobaveně zpěvačka Veronika Zemanová. Jsou jedinou kapelou, která na Folkové Lipnici zpívá anglicky, do místní nálady ale zapadají melancholií i hudební askezí. Jejich písně se valí na těžkých plochách syntezátorů a lehkých kytarových melodiích.

Podle Šímy do programu zapadají hlavně díky zemitosti, kterou v jejich zvuku slyší. „V grafice používáme vrstevnice a zelenou barvu,“ vrací se ke vztahu ke krajině. Kalle před třemi lety vydali album Under the Black Moss, když obloha nad Lipnicí potemní, okolí hradu skutečně může působit jako prorostlé černým mechem.

Dramaturgii Šíma staví napůl se Senftem, pravidlo, že budou zvát jen muzikanty zpívající česky, brzy zrušili. Jdou hlavně po pocitech a náladách. Sobotní večer v šapitó uzavírají DVA, jejich neexistující, fantaskní jazyk popisuje Lipnici možná nejvěrněji.

Díky festivalu Šíma ve folku objevil pospolitost, sounáležitost, všechno, co ho kdysi vtáhlo do hardcoreové scény. A mnohem víc. Festivalem zároveň dokázal vykročit z okruhu svých kamarádů a známých. „Už během předprodeje mě překvapilo, že jsem ty jména vůbec neznal. Měl jsem radost, protože to byl jeden z důvodů, proč jsem přestal s pořádáním akcí v Brodě.“

Podle front u vstupu lze vytušit jízdní řád autobusů ze Světlé nad Sázavou, kde funguje nejbližší vlakové nádraží. Většina příchozích vypadá jako by se vypravili na čundr, jejich počet pořadatele lehce zaskočil. Stanové městečko nad sokolovnou bylo plné už v pátek, nové museli vykolíkovat na nedaleké louce. Jádro organizačního týmu tvoří šest lidí, během festivalu se k nim přidalo kolem desítky dobrovolníků. „Přilákali jsme nové lidi, což je cesta, jak nezamrznout,“ míní Šíma.

Do budoucna by chtěli rozvíjet potenciál místa, ale Šíma uvažuje i o tom, jak vynést festival mimo amfiteátr: nasvítit skály nebo uspořádat koncert na nedalekých lomech. Zkoušel zapojit i hospodu na náměstí, putyce místní neřeknou jinak než U Dana. Hospodský Dan ale folku odolává, nechce totiž, aby mu do podniku chodili lidi.

„Doufám, že návštěvníci, co od nás odjedou, budou vyprávět, co na Lipnici zažili. Doufám, že to v nich bude hrát jako zakončení léta,“ říká Šíma. Jakkoliv lze letošní dramaturgii jen těžko něco vytknout, Lipnice se během pouhých dvou ročníků vyprofilovala mezi vzácný druh festivalů, kde na programu zas tolik nezáleží. Částečně pro výjimečné okolí a přístup pořadatelů, hlavně ale díky zvláštnímu druhu gravitace, která tu všechny pomalu přitahuje k ohništi. Jako by tu veškeré dění na směřovalo do jednoho bodu.

U táboráku je po setmění zase plno, asi pět lidí hraje na kytary, co jim zrovna přijde pod prsty. Akordy okoukávají jeden od druhého, zpívají všichni kolem. Na betonové terase vedle ohniště se okolo půlnoci připravuje duo Bíťák Aleš a Folkáč Johy, kteří pouští hity českého i světového country z vinylových desek. Osazenstvo ohniště se tázavě rozhlíží, jestli budou hrát nebo tančit. Pár kroků od hloučku stojí Jan Žamboch, ruce má položené na kytaře a do zvuku roztáčející se vinylové desky pronese: „Tak ale dáme ještě jednu, ne?“