Neumíš žít, nikdy to nebudeš umět (Yung, Molly a to další)

“Jednoho takového dne, o trochu později, o trochu dřív, zjistíš, aniž by ses podivil, že něco nefunguje, že upřímně řečeno neumíš žít, že to nikdy nebudeš umět.”

Tu středu ráno jsem to měla skoro tak těžký jako Georges Perec na dvacáté stránce své útlé knihy Muž, který spí, pojaté jako líčení osobní krize (ne, autor po jejím sepsání k mému štěstí nespáchal sebevraždu). Snad jen touha po úniku a fyzickém setkání s blízkostí mě nakonec dostrkaly do vlaku, co mě dovezl na místo, co jsem nikdy nechtěla opustit.

Město, mám na tebe tak málo času. Nasát novinky z Vršovic, vyzkoušet krymskej Plevel, kde se řešej dilemata typu „ten makovník je výbornej, ale všimli jste si, jak je přeslazenej”, působit jako asociál, když se zdvořile ptám „můžu si jít ven zakouřit” (dokud nejste tři roky doma s dítětem, nepochopíte), převlíkat se v sekáči (aby vám to víc slušelo), kde vám prodavačky před porodem vyložily, jak se s dítětem Kozorohem zapotíte, a pak se nechat zpít blízkostí (a ukrutně špatným bílým) na Újezdě. Kalkulovat jsem neuměla nikdy a poučit se už vůbec ne.

Jedinou mou silnou stránkou, kterou jsem si jistá, je vůle. Tahle spolehlivá holka mě dotáhla od záchodové mísy Divadla Komedie do Klubu FAMU. Bortím se na černou sedačku. Z repráků zní smyčka mořských vln tříštících se o útesy (pokud si to správně vybavuju). Paradoxně uklidní můj žaludek a Mollyinu Conversation with Aliens zvládnu už s vodou v polosedě. Synťákový peklo par exellence, stěny se ještě pořád trochu rozpíjej a já si připadám jako ve Faunově labyrintu Guillerma del Torra. Jan František Mikeš spolčený se Stoned to Death, bůhvíproč prý dobře známý pod přezdívkou rozkročený metalista, je talent jako prase, nehledě na to, že ho vidím dvojmo až do konce setu. Ale dobře, mě oblbne každej, kdo má rád Johna Carpentera a Clinta Eastwooda. Ne vážně, pokud nemáte jednu z těch sedmdesáti kazet jeho debutu trefně pojmenovanou B-sides and Rarities, tak aspoň sem.

A dánští postpunkeři Yung. Mladíci z Aarhusu tu nejsou zrovna nováčci, kromě kutnohorského Creepy Teepee skotačili letos v únoru i na Strahově. Zdá se ale, že okouzlení letos v červnu vydanou deskou A Youthful Dream bylo dočasné, možná jsem jen letos slyšela víc lepších postpunkových kapel (Protomartyr, Preoccupations, Savages). Ne že by to nebylo nalehavé. Nechybí tomu drajv, hlas, co pořád připomíná Cobaina, sedí, jen jsou asi kluci (na tenhle žánr) moc mladí a takoví... aseptičtí. Jako by nihilismus spíš než na reálné zkušenosti stál na jejich představě o něm. „Je to takový zábavový,” řekl jeden. A mně nezbylo než souhlasit a za nejvtipnější část večera považovat tu, kdy mi asi šestnáctiletej Kanaďan řekl, že jsem georgeous. Jistě, po zvracení mi to vždycky slušelo.