Nevyhnutelný trest za lidskou chamtivost (Velvet Buzzsaw)

Na začátku března rezonoval na sociálních sítích článek respektovaného amerického magazínu MIT Technology Review o takzvaném „efektu hipsterů“. Autor při jeho psaní vycházel ze studie profesora Jonathana Touboula, který zkoumal, proč snaha jednotlivců vymanit se ze středoproudé fádní kultury po čase končí zavedením nového jednotného a nezáživného proudu. Podle Touboula se populace hipsterů (či antikonformistů) podvědomě touží sjednotit při boji s většinou, a právě kvůli tomu bojuje se stejnými neduhy jako každá jiná skupina lidí. Zjednodušeným způsobem pojímá toto téma i film Velvet Buzzsaw.

Americký režisér a scenárista Dan Gilroy se v něm zaměřuje na fiktivní skupinu vlivných kritiků umění, šéfů galerií i jejich ambiciózních asistentů působících v tvrdém světě konkurenčního boje postaveném na výkonu a zároveň úzké spolupráci ve velmi specifickém oboru. Stejně jako při svém režijním debutu Slídil (2015) spolupracuje Gilroy s hercem Jakem Gyllenhaalem a znovu staví na trefném náhledu do života jedné skupiny lidí vymezující se vůči svému okolí chováním, vkusem i stylem oblékání. Podobně jako všechny kreativce, ovládá i tuto komunitu všeobecná touha objevit za každou cenu ryzí a originální tvorbu, pokud možno jako první. Tato snaha pak vrcholí nalezením záhadných obrazů ještě záhadnějšího umělce, který si před smrtí přál veškerou svou děsivou tvorbu zničit.

Dalo by se jednoduše shrnout, že Velvet Buzzsaw tematizuje nevyhnutelný trest za lidskou chamtivost a nerespektování etických zásad. Gilroyův přístup je ale trochu podvratnější. Míra, s jakou si vychutnává hon na skupinku nenechavců, dává tomuto hororovému snímku bezesporu nový rozměr. Je to především výstižné parodování do sebe zahleděných influencerů, které divácky strhne a je oporou jinak poměrně brakovému námětu – ten ve výsledku nevyužívá svůj hororový potenciál ani z poloviny. Gilroy se příliš nezaměřuje na divácky vděčné žánrové prvky, jako jsou napětí, lekání diváka nebo originalita protivníka hlavních postav. Samotné sdělení, že zaprodávat sebe sama se nemá, mu ale rovněž nestačí.

Autor si chce svou ďábelskou kritiku užít a celou dobu se rafinovaně i okázale posmívá neschopnosti zdravého úsudku napříč společností. Umělce a kritiky nesmlouvavě kosí, jako by kázal ze studie o „efektu hipsterů“, a nešetří ani zbytek obyvatelstva. Představitele středního proudu vykresluje jako vesměs konzumní omezence. Nejlépe pak vystihuje všeobecnou společenskou znuděnost a smyslové přehlcení ve scéně s mrtvým vykrváceným tělem uprostřed galerie. Návštěvníci považují krev za barvu a drastický výjev za součást umělecké instalace, díky které můžou zabavit děti. A to je mrazivě vtipné i znepokojující zároveň.

Pro fanoušky hororu bude Velvet Buzzsaw nejspíš zklamáním na celé čáře. Pokud ale přijmou, že lekavý žánr jenom rámuje trefnou společenskou karikaturu, můžou se skvěle pobavit. Problém naopak může nastat, pokud někdo nepochopí Gilroyovo místy kostrbaté vyjadřování nebo se pozná v jedné z jeho postav. V prvním případě se dotyčný bude nudit, ve druhém bude nastavené zrcadlo stejně neúprosné jako u muže, který se ohradil proti fotce své osoby použité ve zmíněném článku MIT Technology Review. Ukázalo se totiž, že dotyčný na fotografii vůbec nebyl, pouze si spletl sám sebe s jiným hipsterským modelem, čímž vlastně potvrdil závěry celé studie. Podobně to může být i s některými negativními reakcemi na film Velvet Buzzsaw. Čím víc rozzlobených nebo znuděných diváků bude, tím spokojenější může Dan Gilroy být.