New York v Olomouci? Little Annie a Paul Wallfisch

Takhle nabitou sezónu jsme v Olomouci ještě nezažili. Kalendář našlapaný zajímavými koncerty a hvězdami světového formátu. A to byl teprve říjen.

Medeski sólo, Truffazův kvartet, Total Heels Jasona Orloviche – kdo říkal, že na Hané chcípnul pes?! Poslední říjnovou středu opanoval chanson. Večer v Jazz Tibet Clubu totiž patřil společnému projektu Little Annie a Paula Wallfische. V souladu s nepsaným pravidlem začali o půl deváté, bez předskokana, před skromnou návštěvou a v komorní, ale o to upřímnější atmosféře. Okatý skřítek Annie vzezřením odkazuje k legendárnímu Jaroslavu Čejkovi šmrncnutému Jiřinou Bohdalovou, takřka permanentně se usmívá, nenechavé ruce si pohrávají s hedvábným šátkem. Na to, že na scénu dorazila o holi, vypadá ve formě a během koncertu si na pódiu počíná nečekaně svižně. Cestu jí čistí pan Botanica s podezřele dlouhým afrem, na hrudi se mu leskne přívěsek ve tvaru rybí kosti. Inu, WallFISH. Svéraznou dvojici doplnil nemluvný trumpetista v lesklém sáčku, shodou náhod Wallfischův jmenovec, což Annie během koncertu přetavila ve vtipnou historku o tom, že její prostřední jméno je taky Paul.

S prvními tóny se spořádaný Jazz Tibet mění v dusné doupě ukryté před konformními zraky kolemjdoucích v podzemí newyorské periferie. Stranou ruchu ulice, každý sám za sebe, jen s vlastními pocity a myšlenkami. Vzduch těžkne, voní očekáváním a grilovanými kuřecími křidélky, jen cigaretový kouř tu suplují oblaka umělého dýmu z mašinky v zákulisí. Celkový dojem umocňují tlumené paprsky tmavého světla, fotografové musí být štěstím bez sebe. Stylová trojka se do toho opře s vervou, vlastní songy střídají s předělávkami klasik od Franka Sinatry a hned s druhým kouskem nasazují k pomyslnému trháku: „When I was seventeen, it was a very good year…“ Miluju zvuk zdejšího křídla. Lidé reagují okamžitě a nadšeně, jiskra v oku, úsměv na rtu. Jeden jako druhý, napříč generačním spektrem, velká škoda, že jich nepřišlo víc. Věkový průměr sympaticky zvedá postarší bělovlasý pár na balkónku. Je fajn vidět, že láska k hudbě nemá nic společného s číslem v občance. Respekt!

Annie působí přirozeně, uvolněně, jen sem tam si zavdá z připravené dvojky bílého. Hlasivky kroutí do neuvěřitelných poloh, zastřené obrysy intimní zpovědi, chanson. Vybroušený chraplák Macy Grey s intenzitou a nasazením rockové babičky Tiny Turner. Když o pár minut později zarezonuje vzduchem Private Dancer, pochopím. Nejde tu o cirkusovou rozjuchanost, prim hrají prožitek a černá barva. Trumpetista spokojeně střídá dusítka jak na běžícím pásu, souhra šlape s absolutní samozřejmostí. Zaskočí mě jen Wallfischova nepředstíraná upozaděnost. Chlap, který dokáže během koncertu skákat po baru a s megafonem v ruce řídit zběsilou party, tentokrát způsobně usedl ke klavíru a hlídá si každou notu. Maximálně koncentrovaný, bez potřeby exhibovat. Odváže se, až když se objektem zájmu celého sálu stane jeho upadnuvší podpatek. Tradičně apartní botky se zachovají neprofesionálně a spontánním defektem pobaví všechny okolo včetně majitele. Jinak mi průpovídky, kterými Annie s Paulem prokládají jednotlivé skladby, přijdou krapet škrobené. Další vadu na kráse ale večer neměl. Snad jen že trval příliš krátce, jeden přídavek byl málo.