Něžná vražda konvencí (Poslední večery na Zemi)

Režisér a literát Gan Bi ve snímku Poslední večery na Zemi posouvá hranice filmového jazyka. Devětadvacetiletý Číňan staví na svých básnických základech: jeho kontemplativní film se odehrává na rozhraní reality a snu, rozjímá o tom, jestli jsou trvanlivější vzpomínky, nebo přítomný okamžik.

Příběh muže, který hledá dávno ztracenou milenku, vykresluje nestálost lidské paměti. Ta je jak ústředním tématem scénáře, tak inspirací formálního uchopení filmu. Ve starých vzpomínkách často zapomínáme kontext, místo něj si kolem výrazných detailů budujeme vlastní verzi minulosti – právě z takových detailů a fabulací skládá Gan Bi celý film. Narativ je rozlámán na kousíčky, místo uceleného příběhu pozvolně předkládá obrazy, ve kterých hlavní postava vzpomíná na momentky ze svého života. Jednotlivé střípky se nedají slepit, není jasné, které z nich můžeme nespolehlivé paměti věřit. Z reminiscencí vystupují nenápadné, opakující se motivy (rozbité hodiny, pomelo nebo poučka, že smutní lidé jí jablko i s jádrem), jež budují slovník komunikující s diváky. Odpoutání od dějovosti nechává vyznít neonoireový vizuál, kamera zabírá temné tunely a rozpadající se industriální areály, tón udává rez, chmurná poetika.

Fragmentární styl dostává v závěrečné scéně nečekané rozuzlení. Nesouvislý sled vzpomínek vystřídá přítomnost v reálném čase, svázaná s předcházejícím děním nejen surreálnou atmosférou. Padesátiminutová pasáž je natočena jako jediný záběr, navíc ve 3D, a diváci musí vysledovat správný moment, kdy nasadit brýle. Kamera pak pronásleduje kráčejícího, běžícího i jedoucího hlavního hrdinu. Ten přiznává, že zapomněl, jak jeho milenka vypadá, jeho hledání působí jako špatný sen, ve kterém nelze dojít k cíli - paměť selhává zas a znovu. Scéna fascinuje řemeslnou dokonalostí a postupně spojuje některé motivy. A zatímco blikání prskavky, která měla už dávno dohořet, přeruší až závěrečné titulky, bez zbytečných slov se formuluje myšlenka věčnosti skryté v pomíjivém.

Realizace posledního záběru je ohromující filmařský počin, hypnotizuje a dokáže diváka vtáhnout do pozice nehmotného pozorovatele, ze které se i po skončení těžko vystupuje. Hlavně ale dává divácky náročnému snímku srozumitelnou pointu. Gan Bi vytvořil filmovou báseň, která se vymyká kinematografickým konvencím. Nespokojuje se se samolibým vršením formálně originálních postupů, vytváří soudržný svět, ve kterém nad nezadržitelným tokem času vítězí síla okamžiku.