Pionýři a roboti aneb československá ilustrace v temném období

Na 50. až 70. léta se v souvislosti s ilustrací nostalgicky vzpomíná jako na zlatý věk. Nová kniha Pionýři a roboti zasazuje nejen obrázky z dětských časopisů do společenského kontextu. V socialistickém Československu vznikaly výjimečně upravené a působivě ilustrované knihy zejména proto, že jejich autoři museli volnou tvorbu tvořit jen do šuplíku. Problémová knižní obálka mohla skončit až na stole ministra kultury.

Objevná monografie badatelů v oblasti výtvarné kultury Jana Šrámka a Pavla Ryšky mapuje zlatou éru československé ilustrace, kdy po létech stalinistického socialistického realismu začaly do vizuální tvorby pronikat nejprogresivnější postupy. Do té doby se v podstatě každý vizuální obraz posuzoval ve vztahu k věcné správnosti - například obrázky „melancholických vojáků“, které v roce 1952 nakreslil Kamil Lhoták pro Mateřídoušku, sklidily výsměch za to, že neodpovídají předpisovým postojům ani aktuální výzbroji lidové armády.

Celá síť státních nakladatelství profitovala ze spolupráce s vynikajícími umělci, kteří vzhledem k politickým okolnostem nemohli veřejně prezentovat vlastní volnou tvorbu. Díky této skutečnosti vznikaly v socialistickém Československu výjimečně upravené a působivě ilustrované knihy. Přestože karikaturisté a ilustrátoři měli v polovině 50. let jen velmi málo příležitostí seznámit se s vývojem kresleného humoru v západní Evropě a ve Spojených státech. Podle Jaroslava Maláka, který patřil ke kmenovým kreslířům Dikobrazu, bývaly časopisy Punch nebo New Yorker přísně střeženy šéfredaktorem. Kdokoliv si je chtěl vypůjčit, upadl do podezření, že pošilhává po nežádoucích vzorech.

Proč v titulu kromě pionýrů figurují i roboti? Nejde jen o popularitu seriálu Robot Emil z roku 1960, který vycházel také jako komiks v ABC, ale o masivní nástup domácích spotřebičů na počátku 60. let a s tím spojenou dobovou inzerci, která výrazně promlouvala do vizuální kultury a inspirovala také ilustrátory. Například kresby Emanuela Kupčíka, napodobující škrabací technikou staré xylografické reprodukce fotografií, posloužily jako zdrojový materiál koláží Jiřího Kalouska a Miroslava Liďáka. Oba vystřihovali z inzerátů národního podniku Elektro-Praga Hlinsko obrázky Pragomixu a vysavačů Standard nebo Pluto, jemuž se přezdívalo „Vajíčko“, aby je použili v karikaturách a komiksech.

Příběh ilustrace a jejích tvůrců se v Ryškově a Šrámkově knize odvíjí na pozadí všudypřítomné cenzury. V roce 1970 se chystalo vydání hororových povídek Miloslava Švandrlíka Draculův švagr s ilustracemi Jiřího Wintera. Na obálce měl být obrázek starého upíra, který svírá v pažích nahou dívku a prokusuje jí hrdlo. Ačkoliv byl už jednou schválen, nikdo si v době přituhující cenzury netroufal dát pokyn k tisku. Návrh obálky proto doputoval až na stůl ministra kultury Miloslava Brůžka, který prý bezpodmínečně trval na tom, aby se slečna oblékla. Sám také navrhl řešení: modrou propiskou zamaloval ženské tělo uvnitř silných kontur a vyrobil tak přiléhavý latexový obleček. Winter ovšem pojal navrženou úpravu po svém a budoucí upírce nakreslil lehounké negližé. Výsledek byl nakonec rafinovanější a dráždivější než původní návrh.

Ne vždy měl zásah režimu tak komický nádech. V 70. letech byly například ze škol celoplošně staženy učebnice ilustrované výtvarníky, kteří buď z Československa emigrovali, nebo se během pražského jara výrazně angažovali na straně reformistů. Děti tak přišly o vlastivědy s obrázky Jana Brychty a Vladimíra Fuky nebo o učebnice matematiky (početnice) s kolážemi Adolfa Hoffmeistera.