Navzdory působivému hereckému ansámblu v rolích kardinálů a jeptišek září v hlavní roli technická preciznost.
Do kin přichází Konkláve, první mezinárodní snímek německého režiséra Edwarda Bergera, známého čtyřmi Oscary ověnčenou, pompézní adaptací Na západní frontě klid (2022) a režií několika anglosaských seriálů (např. Patrick Melrose). Konkláve mísí rozvahu o budoucnosti katolické církve s prvky špionážního thrilleru, když se rozhodlo plně využít detektivní stránky románové předlohy Roberta Harrise. Byl to krok správným směrem?
Ocitáme se ve Vatikánu právě ve chvíli, kdy se u lůžka zesnulého papeže schází klíčoví kardinálové: Lawrence pověřen řízením volby papeže budoucího, liberální Bellini, záludný Tremblay a zpátečnický Adeyemi. Právě Lawrence v podání Ralpha Fiennese je průvodcem několika dnů probíhajícího konkláve, které je kompromitováno řadou odhalovaných lží. Místy nečitelná hlavní postava využívá mnohdy nekalých prostředků ke zbavení se protivníků bránícím pokroku církve, sám však zápolí s vlastním egem. Dělá vše, aby zachránil budoucnost organizace, nebo se snaží urvat post pro sebe?
Vyprávění složeno převážně z rozprav nemusí na první pohled působit poutavě, co filmu dodává patřičnou intenzitu, jsou jeho technické aspekty. Kamera nesnímá prostory ubytovny pro kardinály a Sixtinské kaple v přímočarých celcích a detailech, rozkouskovává je jako puzzle do zneklidňující kompozice plné skrytých emocí a záměrů. Střih za pomocí tenzní kakofonní hudební složky Bergerova spolupracovníka Volkera Bertelmanna skládá záběry do nevšedních souvislostí, představujících paletu až mondénních činností spojených se svátečností volebního procesu.
Samotné hlasování a tiché úvahy doprovázené Bergerovou soustředěnou režií jsou těmi nejsilnějšími částmi filmu. Herci, byť bravurně obsazení, podávají spíše minimalistické výkony poplatné figurkaření postav. Mimo Fiennesova skleslého protagonisty stojí za vyzdvihnutí Lucian Msamati v roli zranitelného šovinisty a Isabella Rossellini jako rázná matka představená.
Film vypovídá o morálním úpadku církve také skrze existenciální krize jejich jednotlivých představitelů. Je tu proto jakési očekávání zázraku, neustále odkládaného kvůli odkrývaným konspiracím, pročež finále nepůsobí tak katarzně, jak by mohlo. Koordinace kamery, střihu a hudby však výrazně napomáhá napjaté atmosféře i tam, kde mohou ukvapené dějové zvraty škodit.
Popkultura ovlivňuje naše volby možná déle a intenzivněji, než jsme si ochotni připustit. Hrdinové obrazovek nám „nenápadně“ radí, jak se oblékat, co jíst, jakým práškem prát prádlo, jakým vozem jezdit a kam se vydat na dovolenou.
Každé její album představuje nejen umělecký posun, ale taky autentický záznam dospívání v jeho nejintimnější podobě. Komentovaná diskografie.
Ďábel nosí Pradu, Konkláve, Hunger Games nebo Spotlight. Ale také nadšenecká Žranice, kterou Stanley Tucci spolurežíroval a podílel se i na jejím scénáři, nebo povedená gastro komedie Julie a Julia, kde s velkou elegancí, vášní a náklonností k věci ztvárnil podporujícího manžela ikony amerických televizních kulinářských shows Julie Child.
Aktuální alba jsou plná zašlých sluncí, stejně jako bezprizorních nadějí, dojde na explicitní slovník ostrovních humoristů, i éterické zurčení, které je ve skutečnosti páráním tělesných útrob bez závislosti na genderu. Silný týden.
V kuchařkách navzdory rozšířeným představám nejde o recepty. Knihy o vaření jsou pořád především knihami — a za všeho nejvíc záleží, jestli dokážou vytvořit svébytné univerzum. Člověk si musí kuchařku obydlet, pochopit její vnitřní logiku, morálku, nechat se omámit vypravěčem, aby si z ní mohl něco odnést. Aby v něm vskutku zůstalo i něco z ingrediencí a postupů, na nichž to údajně celé stojí.
Radio fm, edice sváteční počas rýchlej jazdy. Říkal taky někdo okurková sezóna?