Odvrácená strana lidství (Kmen)

O Ukrajině slýcháme poslední dobou takřka výhradně v souvislosti s tamní občanskou válkou, leckterému divákovi tak mohl proklouznout mezi prsty Kmen, nejnovější film Miroslava Slaboshpitského, který stojí za pozornost nejen proto, že s ním jeho režisér znepokojil nejednu festivalovou porotu. Povětšinou se odehrává v pochmurných kulisách šedivého intru s tureckými záchody a bludištěm nehostinných ubikací, kterým vládne šikana a právo silnějšího. Nováček Sergey se proto bude muset setsakra otáčet, aby prvních pár dnů vůbec přežil. Po tom, co přijde o všechny peníze a v nerovné rvačce si proti přesile vyboxuje vlastní postel, seznamuje se blíže se školním řádem. Netrvá dlouho a zjišťuje, že v tomhle ústavu nejde ani tak o matiku a zeměpis, jako o drogy, krádeže a organizované násilí páchané na kolemjdoucích pro pár kapek špiritusu. Učitelé? Pragmaticky participují. Ti nejpodnikavější pak amorálně zneužívají zdejší chovankyně k provozování eskort servisu pro osamělé kamioňáky. Business je business.

Šance na změnu? Stěží. Kdo nechce přijít k úhoně, podřídí se. Spíš než školní zařízení připomíná vyobrazená instituce drsný pasťák, neřkuli kriminál, který je ovládán zvrácenými pravidly a neochvějnou hierarchií privilegovaných. Jenže pak se nebojácný nováček osudově zamiluje do jedné z prostituujících krásek a jeho vyhlídky na poklidné setrvání ve svérázné sektě berou za své. Situaci navíc vyhrotí skutečnost, že jde o milou pana nejvyššího, se kterou mají zdejší kápové jiné plány. Láska bolí, jak praví klasik, v kyjevském internátním pekle jde však o jediný upřímný a čistý cit, který nečekaně strhne smrtící závěrečnou lavinu.

Film je vyprávěn v duchu syrového naturalismu, nekáže, ani před ničím neuhýbá. Kdekdo bude kroutit hlavou nad tím, čeho jsou dnes příslušníci rodu homo sapiens sapiens schopni. Chladná kamera v dlouhých záběrech všechno svinstvo nezúčastněně pozoruje z uctivé polodokumentární vzdálenosti. Ponižování, tupé rány, topení v olezlých umyvadlech. Vše v podání náctiletých dětí. Byli jste někdy svědky podomácku dělané interrupce? Tolik tiché bolesti z plátna neřve každý den. Proč tiché? Na to „nejdůležitější“ jsem zapomněl. Celý snímek se odehrává ve znakové řeči a většinu zvukové stopy tvoří přirozené okolní ruchy a svist rukou. Hudby je v něm poskrovnu, titulky (krom těch úvodních a závěrečných) byly účelově vypuštěny. Provokace? Experiment? Především zajímavý nápad, který troufale zvýrazňuje intenzitu předkládaných obrazů. O některých věcech se ve slušné společnosti nemluví.

Pohled na soužití zkažené mládeže působí nepříjemně realisticky a můžeme se jen dohadovat, nakolik vychází ze skutečnosti a do jaké míry je dílem autorovy fantazie. Jisté je, že komu se zvedal žaludek z Goldingova Pána much a jen s největším sebezapřením dokoukal estonské drama Klass, ten bude při sledování reportáže o neduzích ukrajinského školství vyloženě trpět. Režisér se neštítí surovosti, nevyhýbá se ani otevřeným sexuálním scénám. Víc než dvě hodiny diváka systematicky týrá, aby jej během posledních minut totálně uzemnil. Brutálnější závěr nebyl v kinech k vidění hodně dlouho. A vyznavači šťastných konců budou mít o čem přemýšlet.