Je to sice už otřepaný fór, ale bohužel stále platný, jak dokazuje předělávka korejského Oldboye...
Víte, proč Američané pořád natáčejí remaky? Protože neumějí číst titulky! Je to sice už otřepaný fór, ale bohužel stále platný, jak dokazuje předělávka korejského Oldboye. Tenhle film získal před devíti lety na festivalu v Cannes Velkou cenu poroty – aby taky ne, když v jejím čele seděl Quentin Tarantino a při promítání si jistě vychutnával stejnou měrou násilné scény, skvěle napsané dialogy („Musím ti useknout ruku, sáhl jsi Mido na prsa. – Jasně, a usekneš mi taky jazyk?“) a nesnadno popsatelnou celkovou atmosféru snímku, kde se bizarní potkává s absurdním téměř na každém filmovém políčku.
Spike Lee je frajer. Vystoupil z ghetta a začal točit filmy pro bílé publikum. Mám rád 25. hodinu i Spojence a držel jsem mu pěsti. Ale vážně si myslel, že dokáže dorovnat originál a přihodit navrch? Ne se scénářem Marka Protoseviche. Ten má sice originální vize, jak dokázala jeho Cela (2000), ale místo jejich rozvíjení raději neobratně přepisuje cizí příběhy – před Oldboyem to byl například Poseidon. Tohle je typická ukázka amerického remakeu neamerické předlohy, která dokonale okopíruje obal, ale zcela ignoruje substanci. Násilí i sex v původním filmu bolí, v jeho kopii jsou jen pro efekt, stejně jako šarže Samuela L. Jacksona, který tu hraje – jaký div – stou variaci „bad motherfuckera“. Hlavní hrdina korejské verze se celou dobu pohyboval mezi apatií a šílenstvím, jeho americký klon (i přes snaživý výkon Joshe Brolina) připomíná ponejvíce Johna Matrixe z Komanda. A Elizabeth Olsen v roli jeho pomocnice/milenky si za ta léta filmování s nechvalně proslulým sesterským duem osvojila takovou hereckou machu, až to pěkné není.
Šokující pointa sice může s hollywoodským upjatým publikem zamávat a nějakou dobu rezonovat, ale nač čekat dvě hodiny na rozuzlení ve filmu bez uzemňující atmosféry a bez osvěžujícího, byť černého, humoru? Symptomatické bylo, že před projekcí Oldboye běžela upoutávka na nový film s tajným od CIA Jackem Ryanem. Z ukázek nezajímavý akčňák, který režíruje, to se podržte, Kenneth Branagh. Shakespearolog, tvůrce čtyřhodinové filmové verze Hamleta a podobně jako Spike Lee kdysi osobitý tvůrce. Divím se, že nikoho v Hollywoodu ještě nenapadlo udělat americkou verzi Tygra a draka. Naučte se číst!
Popkultura ovlivňuje naše volby možná déle a intenzivněji, než jsme si ochotni připustit. Hrdinové obrazovek nám „nenápadně“ radí, jak se oblékat, co jíst, jakým práškem prát prádlo, jakým vozem jezdit a kam se vydat na dovolenou.
Každé její album představuje nejen umělecký posun, ale taky autentický záznam dospívání v jeho nejintimnější podobě. Komentovaná diskografie.
Ďábel nosí Pradu, Konkláve, Hunger Games nebo Spotlight. Ale také nadšenecká Žranice, kterou Stanley Tucci spolurežíroval a podílel se i na jejím scénáři, nebo povedená gastro komedie Julie a Julia, kde s velkou elegancí, vášní a náklonností k věci ztvárnil podporujícího manžela ikony amerických televizních kulinářských shows Julie Child.
Aktuální alba jsou plná zašlých sluncí, stejně jako bezprizorních nadějí, dojde na explicitní slovník ostrovních humoristů, i éterické zurčení, které je ve skutečnosti páráním tělesných útrob bez závislosti na genderu. Silný týden.
V kuchařkách navzdory rozšířeným představám nejde o recepty. Knihy o vaření jsou pořád především knihami — a za všeho nejvíc záleží, jestli dokážou vytvořit svébytné univerzum. Člověk si musí kuchařku obydlet, pochopit její vnitřní logiku, morálku, nechat se omámit vypravěčem, aby si z ní mohl něco odnést. Aby v něm vskutku zůstalo i něco z ingrediencí a postupů, na nichž to údajně celé stojí.
Radio fm, edice sváteční počas rýchlej jazdy. Říkal taky někdo okurková sezóna?