Paszka: Ráda prozkoumávám místa jako korporátní budovy

Ada Sapalska aka Paszka (dříve také Rużaw) je jednou z výrazných mladých tváří polské elektronické hudby, pro které je charakteristická nezatíženost formálním hudebním vzděláním, inspirace postironickou internetovou kulturou, hravost a uvolněnost v míchání různých žánrů a vlivů, ale i precizní a dotažený sound design. Její tvorba sahá od amorfních glitchů a experimentů s digitální kompresí přes sofistikovanou taneční elektroniku až k normcore popu s dancehallovými spodky. V roce 2023 vydala na českém labelu Gin & Platonic skvělou desku Lipton, které se dostalo pozitivního ohlasu i v renomovaném hudebním periodiku The Quietus.

Na novém albu Estoy Chillando předkládá vizi „ne-ambientní hudby pro ambientní poslech“, která nechce být konejšivým chill outem, ale ani přeintelektualizovaným experimentem s patinou posluchačské nepřístupnosti. Album vychází na bratislavském labelu LOM a objevují se na něm i další výrazné postavy současné středoevropské experimentální elektroniky, jako jsou Julek Ploski nebo Ursula Sereghy.

Jaká je tvoje nejranější hudební vzpomínka?

Nejsem si jistá, jaká byla ta úplně první, ale pamatuji si, že když jsem byla malá, poslouchala jsem ve svém pokoji kapely jako Linkin Park a System of a Down. Vlastně mě hudebně dost formovaly, protože měly docela eklektický zvuk, hlavně pokud jde o vokály, byla to taková směs metalu a rapu. Od té doby jsem se zajímala o propojování různých žánrů. Zároveň jsem vždycky vnímala hudbu jako něco, co je hodně daleko od běžného vnímání světa – nebyla reprezentativní, nemusela o něčem být. Jako malá jsem ještě nerozuměla slovům, byly to pro mě jen zvuky. Právě proto jsem měla hudbu od raného věku ráda.

Jak ses dostala k tomu, že jsi sama začala hudbu tvořit? Než jsi začala dělat elektroniku hrála jsi na nějaký nástroj, byla jsi v kapele?

Měla jsem velmi krátké období, kdy jsem se snažila hrát na kytaru, protože když jsem ještě poslouchala hlavně klasický rock, měla jsem pocit, že to je jediná opravdová hudba. A já jsem hudbu milovala, takže jediná možnost, jak ji dělat, byla pro mě naučit se hrát na nějaký nástroj – po pár lekcích jsem to ale vzdala. Pak jsem si nějakou dobu myslela, že moje hudební cesta skončila, až po čase jsem přišla na to, že vlastně nepotřebuji mít hudební vzdělání a nemusím umět na něco hrát, abych mohla tvořit hudbu, což bylo docela osvobozující a doporučuji každému, aby si zkusil vytvořit nějaké zvuky jen tak.

OD ZRNA KE DŘEVU

V minulosti jsi pro svoji hudbu použila označení jako „komputerowa fauna“ nebo „zero-jedynkowy plankton“. Co se za těmito pojmy skrývá?

Na jedné straně je to jen poetický způsob, jak popsat granulární a digitální charakter mé hudby – v novějších věcech se mimochodem od těchto digitálních kvalit pomalu odvracím, Estoy Chillando bylo prvním krokem tímhle směrem. Další plánované album, které jsem ale udělala ještě před Estoy Chillando, bude zvukově stále v této digitální sféře, ale pak bych se chtěla zaměřit na něco „dřevěnějšího“ a „analogovějšího“, aspoň pokud jde o zvukové asociace, ne nutně to, jak budu tu hudbu dělat a co k tomu použiju. Na druhé straně tím odkazuju na zdroj použitých samplů, často to byla nějaká youtubová videa s nula zhlédnutími nebo silně zprocesované samply ze Splice.com.

Na Estoy Chillando figuruje mimo jiné i tvoje první kolaborace s Ursulou Sereghy. Jak k ní došlo?

Ursulu jsem poprvé potkala v Krakově na festivalu Unsound v roce 2022, kde měla koncert, její hudbu jsem ale znala a měla ráda už předtím. Mně se jen vzácně líbí živá hudební vystoupení, ale tohle bylo jedno z nejlepších, které jsem kdy viděla. Byl to skvělý „broken-rhythm“ koncert a jedna z nejzábavnějších protančených shows. Po koncertě jsme se potkaly a protože jsem věděla, že se jí také líbí moje hudba, zeptala jsem se jí, jestli by nechtěla něco udělat společně. Kolaborace, stejně jako všechny ostatní, proběhla kompletně online, posílaly jsme si audio soubory tam a zpět a postupně vylepšovaly zvuk, strukturu a další.

Unsound je vlastně tvoje domácí scéna – v Krakově ses narodila a žiješ tady. Jaký je tvůj vztah k tomuhle festivalu a jak ti přijde, že se v průběhu let proměnil?

Na Unsoundu jsem byla několikrát, poprvé myslím v roce 2013. Největší změnou je asi jeho velikost, což je vidět hlavně na tom, že má už i několik dalších edic mimo Polsko. Změnila se také role, kterou pro mě měl – dříve mi pomáhal objevovat hodně nové hudby, dnes už to dělám sama, většinou sledováním nezávislých labelů na Bandcampu.

Je toho hodně, co se snažíš sledovat?

Ano, spoustu. Na Bandcampu odebírám asi tisíc labelů a každý týden mám v mailing listu padesát alb. Neposlouchám všechna, někdy mi stačí jen třicet sekund, abych věděla, že to není můj styl, ale poslouchám toho opravdu hodně a většinou je to nová hudba. Zřídka se vracím ke starým věcem, i když se mi líbí. Někdy si něco poslechnu třikrát, ale obvykle je to jednou nebo dvakrát a pak jdu dál. Je toho tolik a já mám pocit, že potřebuji vědět o všem, co se děje. Z velké části jsou to dost obskurní labely, někdy ale poslouchám i hodně popové věci, například Justin Biebera, i když jeho nové album je teda příšerné.

LIDSKÁ HUDBA

Estoy Chillando prezentuješ na svém Bandcampu jako „ne-ambientní album pro ambientní poslech v jeho původním smyslu – určené k poslechu na periferii pozornosti“. Můžeš tenhle koncept trochu rozvést? Jak se liší poslech ambientu a ne-ambientu?

Tím pojmem ne-ambient jsem se snažila popsat hudbu, která se dá poslouchat na pozadí, ale někdy má trochu zlověstný vibe, takže posloucháte, relaxujete a najednou vás zasáhne, je tam něco divného, ​​něco, co se vás chce chytit. Chtěla jsem, aby byla ambientní v původním smyslu hudby, na kterou se posluchač nemusí přímo soustředit, ale sem tam aby se soustředit musel a uvědomil si, že to není odpočinkový poslech. Na to vlastně naráží i název Estoy Chillando: že „jsem v chillu“ – až později jsem zjistila, že doopravdy to ve španělštině znamená „křičím“. Mám ráda hudbu, která není přímočaře smutná nebo veselá typu „nechci, aby lidé cítili zvláště komplexní emoce, spíše ty jednoduché, které jsou na opačných stranách spektra“. Zážitek je komplexní, když póly smícháte dohromady. Zároveň nechci, aby ta hudba byla příliš těžká na poslech nebo působila příliš obskurně, nechci, aby posluchači nevěděli, co si s ní počít nebo že je na ně moc intelektuální. Nevím, jestli se mi to podařilo, ale to byl můj cíl.

Na mě tohle album nebo i některá tvoje další tvorba působí celkem experimentálně, přijde mi ale, že se nesnaží nořit do něčeho hluboce abstraktního nebo tajemného. Spíše ohledává, co je důvěrně známé, a zní až tak nějak „domácky“. Když ji poslouchám, představuji si dejme tomu robotický vysavač, jak se dáví kabelem pohozeným na podlaze, a ne něco z jiných dimenzí nebo vrstev reality…

To je dobré, to ráda slyším!

Estoy Chillando máš dokonce na Bandcampu otagované jako muzak, corporate music a dokonce human music…

Ano, miluji ten výraz! Je něco nelidského na tom říct: ok, tohle je human music, nebojte se!

Proto mi přijde jako hodně vědomě „normcore“ hudba.

Ano, tohle album je takové. Ty pojmy odrážejí, jak si hraju s věcmi, kterou jsou součástí běžného života a jsou pro nás důvěrně známé. Velká část alba dokonce obsahuje samply z balíčků, které jsou hodně dobře známé a používá je spousta producentů k tvorbě beatů. Chtěla jsem použít tyto trashové zvuky a udělat z nich něco, co zní víc propracovaně a na úrovni. Asi je těžké to tam opravdu slyšet, protože jsou ty samply hodně upravené, některé taky ale zazní skoro přesně ve své původní podobě.

Představuješ si i nějaké konkrétní prostředí nebo aktivity, na jejichž pozadí by Estoy Chillando mělo hrát?

Představovala jsem si, že ho lidé budou poslouchat doma, ale bylo by asi fajn, kdyby hrálo také ve výtazích. Jednotlivé skladby jsou velmi krátké, tak by to fungovalo. To je taky jeden aspekt toho ne-ambientu nebo anti-ambientu – v ambientní hudbě jsou skladby obvykle velmi dlouhé a já jsem si chtěla s tímto stereotypem hrát.

Ten příklon k normcoreu se promítá i do tvé celkové estetiky, nejvýrazněji asi ve spolupracích s Aniou grr a Ruskie kotki. To, jak se oblékáte, místa, která si vybíráte pro fotky nebo videa, aktivity, které v nich zobrazujete, to všechno působí hodně uvolněně a přiznaně uncool.

Nevím, jestli jsem schopná popsat důvody, které za tím jsou, ale ráda místa jako korporátní kancelářské budovy prozkoumávám. Z etického hlediska je nesnáším a samozřejmě, že jsou špatné, ale esteticky je miluju, protože v nich můžu na vlastní oči vidět běh kapitálu. Protože některé věci, které slyšíte o kapitalismu, jsou opravdu abstraktní a nemůžete je vidět každý den. V těchto budovách vás to ale prostě zasáhne a já miluju ten pocit zahlcení – ze stejného důvodu miluju i Varšavu, která je hodně přeplněná a rychlá a úplně vás zahltí. Vím, že je to špatné, ale prostě ten pocit miluju!