Pocity jsou to nejpodstatnější (Anna Muylaert)

Často se potýkáme s vlastními pocity a nedokážeme se ubránit tomu, jak komplikované dokážou být. Natož když je zasadíme do kontextu sociálního prostředí. Veškeré naše společenské vazby, geneticky podmíněné chování, sociální struktura vytvářejí komplikované a těžko pochopitelné podmínky pro lidskou koexistenci.

Brazilská režisérka a scenáristka Anna Muylaert postavila na nahlížení do struktur mezilidských vztahů filmařskou kariéru, za své snímky pravidelně sbírá nominace i ocenění ze známých světových festivalů. Její prozatím poslední film Don’t Call Me Son zatím stihl vyhrát „pouze“ cenu čtenářů Männer magazínu, což vzhledem k transgenderové problematice není až takový div. Kvalita filmu ale nasvědčuje tomu, že by mohl slavit úspěchy i nadále.

Snímek stojí na rozhodném, avšak klidném a nevtíravém hereckém výkonu Naomiho Nera, který ztvárňuje genderově nejistého sedmnáctiletého floutka. Ten kromě problémů se sebeidentifikací zjišťuje, že byl jako dítě odebrán od své pravé rodiny, a jeho život se tak z minuty na minutu převrátí naruby. Anna Muylaert si s velkou pečlivostí hlídá, aby se z filmu nestalo poselství o utiskování osobnosti, Don’t Call Me Son je mnohem více o hledání. Režisérka divákovi potutelně podsouvá otázky nikoliv o sexualitě nebo jejím přijímání, ale o tom, co vlastně formuje naši osobnost.

Pomáhá tomu klidnou a opatrnou režií. Všechny postavy se chovají i ve vypjatých situacích uvěřitelně, jejich radost, nejistota, zvídavost i hněv nepřekračují hranice. Pocitově vypjaté scény nejsou afektivní, i když z nich emoce přímo čiší. A když je už klid postav až příliš podezřelý vzhledem ke statusu quo, film se stává živočišným a živelným. A to jak obsahově, tak formálně, když příkladem může být kontaktní kamera při sexuálně laděných scénách, která je příjemně syrová, názorná a neromantizovaná, aniž by vyvolávala pocit kontroverze.

Don’t Call Me Son je příjemně plynoucí film o tom, že naše vlastní identifikace nesouvisí s kořeny, ale spíše s vybudovanými pouty. Ne s tím, jak jsme zařazeni do společnosti, ale kým se v ní cítíme být. Ne jak se jmenujeme, ale co za naším jménem cítíme. Pocity jsou pro Annu Muylaert to nejpodstatnější. Don’t Call Me Son je cestou skrze zmatky kolem nás i v nás. Cestou, která nevede k odpovědím, ale k prožitkům. A to je možná dokonce víc.