Pod plechem trumpet (Brasslands)

Filmový dokument Brasslands hledá na přehlídce dechové hudby Guča, co všechno může ležet pod povrchem bujarého festivalového veselí. Šest let starý film je v anglickém znění (bez českých titulků) nově k dispozici na internetové dokumentární platformě DAFilms.

Na padesáté výročí slavné hudební události nazírají američtí dokumentaristé z perspektiv tří vystupujících kapel. Temperamentnost festivalu ve filmu zaslechneme jen v neutichajícím proudu dechové hudby, který zní na pozadí scén portrétujících sledované muzikanty. Záběry z jejich domovů nebo civilních zaměstnání vytváří klidnou předehru.

Srdcem filmu je odhalování motivace jednotlivých uskupení zúčastnit se soutěžní části festivalu, ve které se má určit nejlepší dechová kapela na světě. Americkou skupinu vede melancholická láska k balkánské hudbě, ansámbl srbského trumpetového mága touha porazit všechny ostatní, romské muzikanty zase existenční potřeba udělat si jméno a tím si zajistit více kšeftů. Jednotlivé protagonisty vidíme jako barvité osobnosti, jejich příběhy ale působí jako prefabrikát, dají se shrnout větami jako „slavný, ale zanedbává svou rodinu“ nebo „chudý, ale s velkým srdcem“.

Scénář pracuje s poutavými detaily, třeba v závěru filmu: uklízecí četa spontánně kritizuje filmaře, že vytváří falešný obraz Srbska ze záběrů pofestivalového nepořádku, ne z jeho úklidu. Momentek, kdy film vystupuje ze světa hudby a zachycuje širší společenské souvislosti, je více, ne všechny ale zapadají do děje přirozeně. Sociologický postřeh přetrvávající segregace srbských Romů, případně zmínky neutichajícího americko-srbského napětí kvůli válce v Jugoslávii, mohou rezonovat obzvlášť v americkém publiku, jemuž byl film primárně určen. Podobná pozorování jsou ale izolovaná a působí jako hypotézy bez důkazu.

Brasslands drnčí zvuky trumpet, což asociuje filmy Emira Kusturici. Energickou, opilou a často vulgární atmosféru spojenou s hudebním veselím filmaři na rozdíl od srbského režijního velikána takřka opomíjí, děj staví čistě na prožívání tří kapel a jejich (nepřímém) soutěžení. Perspektiva pohledu do festivalového zákulisí je zúžená, a to snad i se záměrem ukázat akci ve „spořádanějším“ světle. Scénář ale šikovně pracuje s divákovým očekáváním, nenechává vyprchat zvědavost, kdo vyhraje. Nevtahuje do soutěživé hysterie, ale umožňuje ji pozorovat z odstupu.