Ponurost lidského bytí (Asteroid City)

Co se může přihodit během každoroční akce „Den asteroidu“, konané ve fiktivním pouštním městečku, u kterého se nachází díra po dopadu planetky, se rozhodl zachytit scenárista a režisér Wes Anderson (Grandhotel Budapešť, Život pod vodou ad.). Komediální sci-fi snímek s pochmurnou náladou Asteroid City je zasazen do prostředí oranžově zbarvených skal jihozápadu Ameriky, kde se široko daleko nachází jen písek, na němž však nestojí žádné město, ale zapadákov. Odehrává se v době studené války, kdy na pozadí je slyšet výbuchy a vidět oblaka kouře při testování jaderných zbraní.

V roce 1955 se koná v americkém Asteroid City pořádaná soutěž mladých vědců a géniů, ve které poměřují své vědomosti a vynálezy. Při sjezdu účastníků v doprovodu zádumčivých rodičů sem zavítá mimozemská bytost, která se ve scéně jako z animovaného filmu rozhodne odcizit asteroid menší než fotbalový míč, a kvůli této svět měnící se události tu musejí všichni nějaký čas zůstat.

Mezi hlavní postavy patří válečný fotograf a čerstvý vdovec se čtyřmi dětmi Augie Steenbeck (Jason Schwartzman), jeho odměřený tchán Stanley Zak (Tom Hanks) nebo herecká hvězda Midge Campbellová (Scarlett Johansson) se svou dcerou. Ti se potýkají s rodinnou či vztahovou krizí a tady se jim naskytne čas přemítat nad svým životem a hledat v něm smysl, přičemž je objímají pocity zmaru. Není nám však umožněno se s postavami více sžít a vytvořit si k nim bližší vztah, protože jako u jiných Andersonových filmů nejde o charaktery, jejich myšlenky a emoce, ale o příběh v příběhu. Autor opět vsadil na plejádu známých herců, kteří jsou schopni zahrát postavy výstřední i podivínské a kteří se dokážou zdařile ujmout nevelkých rolí s květnatými dialogy.

Ve filmu se prolínají tři dějové roviny, jejichž neustálé střídání zpomaluje běh příběhu. Hned na začátku nás přivítá vypravěč na pódiu a oznamuje nám, že „Asteroid city neexistuje, postavy jsou vymyšlené a text hypotetický.“ Za chvíli se seznámíme s dramatikem a uvědomujeme si, že se vlastně jedná o divadelní hru Asteroid City a že ve skutečnosti sledujeme pořad o autorovi hry a o tom, jak ji píše a společně s herci vytváří. Do příběhu vstupují krátké černobílé scény coby pohled do zákulisí a v protějšku k nim stojí barevnost světa odehrávající se „inscenace“. V ní se dočkáme Andersonova pověstného vizuálního pojetí-rozpětí, při kterém scény vypadají jako působivě nasnímané oživlé obrazy, důležitou roli v něm má práce zejména s pastelovými barvami, s čímž korespondují scenérie i kostýmy.

Kdo Wese Andersona zná, tuší, co uvidí, protože jako v mnoha svých filmech se i tady rozhodl nevybočovat z vlastního stylu. Ačkoliv pro některé zůstávají jeho charakteristické manýry nepostradatelné, pro jiné se stávají jaksi okoukanými. A i když režisér oplývá originálními tématy filmů, není u nich potřeba více přemýšlet, spíš jen se nechat unášet dějem. Filmu nelze upřít svéráznost, imaginaci a podmanivou vizuálnost na jedné straně, na té druhé nelze přehlédnout poklidný, až utahaný děj a celkově čím dál méně záživný celek. A to navzdory zajímavému střídání dějových linií a barvotiskovému existencialismu.