Potřeba jít vpřed (Pohoda 2025)

Jedinečnost pohody je neoddiskutovatelná, jako by bylo cool nebýt úplně cool. Tuhle energii na jiném festivalu nezažijete. Line-up nejde srovnávat s většími evropskými hráči, pečlivá dramaturgie toho ale hodně dohání. Generační otevřenost znázorňuje nejlépe křížení slotů Iggyho Popa a Vojtika, během hodiny se dá stihnout oboje. A co teprve během celého dne! Festival ovšem netvoří jenom line-up, na pohodu se jezdí pro něco jiného.

JAKUB: Nevím, jestli to bylo emotivním setem Fontaines D.C. předešlou noc, ale když Karel Veselý na konci přednášky o své knize Hudba srdce pustil Sufjana Stevense a jeho sad queer baladu Mystery of Love, bylo zbytečné cokoliv zadržovat. Připomenutí toho, jak důležité jsou písně o lásce a jak nás dokážou vést a pomoc pochopit vlastní emoce, bylo více než potřeba. Jsou věci, které nám nepomůže pochopit racionalita, i kdybychom sebevíc chtěli, a někdy je nejlepší to prostě přijmout. Stejná logika funguje i vzhledem k samotné Pohodě, i ta se musí chápat hlavně srdcem.

Běžím pro první kafe a poslouchám ředitele festivalu Michala Kaščáka z hlavní stage, jak uvádí ukrajinskou čtveřici DakhaBrakha, a připomíná, že je důležité stát si za svými hodnotami. Objela svět ještě před začátkem invaze s vlastním pohledem na současný folklor, po jejím vypuknutí se mise změnila – a jejich elegie za lásku a zemi trhá srdce.

Domácí Catastrofy na to jdou jinak, během songů sice mluví o stavu Slovenska, když se do toho ale dají, jde hlavně o radost z tvrdé hudby: „Klidně se strkejte, ale běhejte dokola tak, ať se nikomu nic nestane!“ Během posledního songu Morava, pojmenovaném po řece, která rozděluji jejich domov, a v minulosti symbolicky i západ a východ, na stage přichází jejich kamarádi z rodné vesnice v krojích. Podobně jako DakhaBrakha ukazují, že tradice nemusí být jenom nástrojem nacionalismu. Od tolika emocí pomáhá slovenská star Saul a jeho hedonistický set osvobozuje.

fotogalerie z festivalu najdete zde

FILIP: Únava materiálu se začíná projevovat. Odpoledne tak trávím hlavně hledáním stánků s kávou a volných lehátek, tematických pointů je na můj vkus málo, a když vystojím frontu, dojdou kelímky. Svět se nehroutí, vleže nasávám Sunnbrellu a společně s Davidem Žbirkou prožívám Fever Dream. Ostrovní sound doručen přesvědčivě, početnější návštěvě, kterou by si set zasloužil, stojí v cestě první a zároveň poslední déšť letošního ročníku.

Mraky se trhají právě včas na lekci ikonických zkroucených postojů. Iggy Pop dokáže prostor před největším podiem zaplnit tak, že lovím v paměti, jestli jsem takhle zalidněnou ranvej vůbec kdy na Pohodě viděl. Do davu se prodírám spíše z povinnosti odškrtnout si jedno legendární jméno, Passenger jen projede kolem, ale Lust for Life už strhává i mě. Drive v sobě ten chlap pořád má. S mladší kapelou po boku pak nejde ani o nostalgické cvičení, kdy skvěle šlape i Frenzy z poslední studiovky. Při pohledu na energické škubání polonahého těla mizí i poslední zbytky únavy. V noci by pro ni ani nebylo místo.

JAKUB: Melancholie Blondshell i Sunnbrelly je do deště jako dělaná. Během setu Iggyho Popa si nejvíc užívám, kolik generací dokáže Pohoda oslovit, společně s tou nejmladší ale utíkám na set Vojtika, stage uprostřed kulatého stanu je pro takovou queen jak dělaná. Nejenom legendy můžou hrát bez trika. Nástup amerických Joye Valance & Brae je ultimátní, moc dobře vědí, co v Evropě funguje – party od první chvíle, která nekončí. Stejnou taktiku volí i JPEGMafia, od moshpitů si lžeodpočinout pouze během autotune coveru písně Call Me Maybe. Kapela v jeho zádech posouvá show na úplně jiný level.

FILIP: Nástup, jaký předvádí Joey Valence & Brae jsem dlouho nezažil. Šleha přímo do celého těla: nádech oldschoolového boombapu, internetové memy, přijatelná míra frackovství, kopající beaty a pod jejich náporem pulzující pit. Pensylvánští spolužáci si s námi dělají, co chtějí, nemá smysl se bránit, nakonec lezu ven po třičtvrtě hodině propocený a extatický. Jestli je tohle hudba generace sociálních sítí, není tak zle. Mrzí jen promarněná příležitost u posledního singlu Wassup, JPEGMafia, který je na jeho featu, sedí tou dobou už v backstagi, na pódiu spolu s JVB se ale neobjevuje.

Peggy ovládá největší stan o chvíli později, kolečko zmítajících se těl se vytváří v prvních sekundách úvodní Hazard Duty Pay! Na dnešní večer to chtělo do zálohy dvě suchá trička. Překvapením je kapela za zády brooklynského rapera, chybí tak pro JPEGMafiiu tradiční klikání do počítače před každým trackem, trio muzikantů zcela ponořené do show ji ale vyhání do úplně jiných obrátek. Tak jak si večer dříve ukradli Fontaines, dnešek patří králi alternativního rapu. Osobně cením věnování tracku Bald všem s řídnoucí pokrývkou hlavy.

JAKUB: Na živý doprovod vsadila i glitchová princezna Yeule, od electropopu se přesunula do noisového vesmíru. Osobně mi přišla zajímavější v rané, popověji experimentální poloze, ale intenzita setu má rozhodně kouzlo, radostný song Dudu si pobrukoval celý stan. ¥ØU$UK€ ¥UK1MAT$U má hodně pomalý rozjezd, jeho raveový boiler room vytěžilo promo festivalu na sto procent, samotný set se vydává těžší, poslechovější cestou. Větší euforii přinesla Transmisia a její žvýkačkový set, v němž nechybějí tracky Sophie nebo současný k-pop banger Gnarly. Během tradičního vítání slunce se hlavní stage zaplní raketovou rychlostí, v pět ráno poloprázdný festival najednou zase ožívá. Je neuvěřitelné, kolik emocí se dá prožít za jeden den.

FILIP: Končím s frenetický setem ¥ØU$UK€ ¥UK1MAT$U, což je futuristická party bourající prostor, čas a žánry. Vyplivnutý do nočního vzduchu, kdy ze všech koutů stále doléhají zvuky proudících dj setů, si ještě začerstva snažím poskládat obrázek současné Pohody.

Hlavou mi jdou myšlenky na pospolitost nebo vytvoření absolutního safe space vesmíru v dramatických kulisách světa kolem. Nade vše ční ale dvě věci. Loňská bouřka jako by se nestala, její reminiscencí jsou jen nová konstrukce největší kryté stage a pravidelné updaty o počasí. Nekoná se žádné zbytečné vzpomínání, ani ustrašené pohledy zpět, zůstává potřeba jít vpřed. Tam, kde by jiné festivaly zvolily úsporný model, vsadil tým Matwe Kaščáka na jeden z nejnašlapanějších line-upů, jaké pamatuju v československém prostředí.

A zadruhé, lidi. Jasně, každou akci dělají její návštěvníci a organizační tým, ale na Pohodě má tohle ještě jiný rozměr. Nejde jen o chování publika pod pódii, ale o detaily, jako o věčně pozitivní brigádníky v kempech a na parkovištích nebo atmosféru v poledních frontách na sprchy a kus oběda. A týká se to i vystupujících. Ferg hýří neskrývaným nadšením, cítí se tady prý jako doma, Joey Valence & Brae se zase viditelně dojímají, takovou odezvu a návštěvu nečekali. Samozřejmě jistá míra pochlebování publiku k těmto shows patří, ale tahle radost se zdá být nefalšovaná. Když se někde objeví debata nad tím, jestli není koncept letních masových festivalů opotřebovaný, dávám bych Pohodu jako odpověď.

JAKUB: I kdyby Slovensko neprocházelo tím, čím prochází, najít jiné tak inspirativní místo jde jen těžko. Zpívat hity s Fontaines D.C. v šedesátitisícovém davu na Primaveře byl trochu jiný zážitek než v Trenčíně. Doma jsem se ale cítil až na Slovensku, přičemž Pohoda není uzavřený svět, v davu jsem letos slyšel jiné jazyky častěji než kdy dřív. Většina velkých koncertních tour se zaseknou před slovenskými hranicemi, ovšem Pohoda vrací Slovensko na západ.

Karel Veselý dopoledne mluvil o popu jako o kanárku v dole, který upozorňuje na nové společenské pohyby. Letos se skloňuje návrat recesního popu, který nastoupil po globální ekonomické krizi, a eskapismu obecně – jestli něco bylo na lidech vidět, tak to, že potřebují oddech a o to větší party. „Vy potřebujete Pohodu!“ znělo letos jako heslo. Příští rok bude festival slavit třicetiny a Pohodu jsme snad nikdy nepotřebovali tak jako dnes.