Povznášející kosmos Christophera Nolana

Nolanovo tažení s cílem rebootovat Hollywood pokračuje intelektuální oslavou rodičovství a dobývání vesmíru, která silou imaginace a poselství zaručeně dojme 9 z 10 expertů NASA. Neboli film z jiné dimenze.

Těžko lze se stoprocentní jistotou prohlásit, zda jde o nejosobnější projekt čtyřiačtyřicetiletého britského filmaře Christophera Nolana, ale jak v excelentním portrétu pro NY Times - příznačně nazvaném The Exacting, Expansive Mind of Christopher Nolan - novinář a spisovatel Gideon Lewis-Kraus cituje jeho manželku a producentku Emmu Thomas: „V minulosti by nikdy nenatočil film z jiného důvodu, než že takový snímek chce vidět především on sám. Dnes chce dělat filmy, na které se může dívat se svými dětmi.“

Interstellar je vizuálně ohromující lavinou, jež vás svou titánskou mocí (především v náruči IMAXu) spolehlivě drtí celé tři hodiny v kuse. Zajímavé ovšem je, že přes veškerý technický perfekcionismus film působí jako Nolanovo velmi intimní poselství – poselství otce vlastním dětem. Prostor tak sice dostává sentiment a doslovné upomínky na rodinné hodnoty, ve výsledku ale Interstellar nenabízí žádnou hřejivost. Spíš fascinující i skličující kosmickou melancholii, trpkost a překvapivou temnotu opřenou o geniální hudební motiv připomínající drolící se hvězdný prach. Sám ostatně neustále (co také čekat po pouhém jednom zhlédnutí) přemýšlím nad tím, zda pro mě tenhle neoblockbuster přinesl spíš tragický, nebo pozitivní „whatever-end“.

Ať už vás Nolan nechává poeticky vznášet ve vesmírném nekonečnu a obdivovat krásu ve strohé jednoduchosti nadčasových technologií, nebo skoro až fyzicky pociťovat pohlcení černou dírou, vždy se ve správnou chvíli obrátí zpět k barvité, i když čím dál vrásčitější Zemi. Nelze se od ní definitivně odpoutat. Jako by upozorňoval, že je stále nesmírně důležité „vzhlížet ke hvězdám“, ale zároveň chtěl potvrdit McConaugheyho slova o tom, že „lepší místo pro život stejně nenajdeme“.

Pakliže pro někoho nafoukaná opulentnost plná naivních projevů, pro mě klenot na pomezí myšlenkově bohaté eseje a dobrodružného snímku klasického ražení, vybízejícího ke vzkříšení touhy objevovat dosud neznámé a neprobádané. Inspirativní záležitost s enormním přesahem, která znovu suverénně potvrzuje prostý fakt, že o Nolanovi se bude jednou mluvit jako o výsadním strůjci renesance zatuchlé „továrny na sny“.