Přežít v Paříži: Oni mu neříkaj čtvrtlibrák se sejrem?

– „Víš, co musíme? K hrobu Jima Morrisona.“

– „To je fakt. Tak pojeďme.“

I.

Z low-cost leteckých společností, operujících na území Evropy, přímo do Paříže létají dvě: Smart Wings a EasyJet. Narazit na dobrou cenu, odpovídající termínu „nízkonákladový“, je u první zmíněné spíš náhoda, EasyJet si v první půlce prosince naúčtoval tři tisíce. Zpáteční, za dvě osoby s příručním zavazadlem, se všema taxama, se vším. Vykašlala jsem se na složenku z OSA a koupila to obratem.

Letiště Charlese de Gaulla je sice dál od centra než Orly, ale pořád na vlakové lajně (RER), která vás doveze až k Seině. Cesta stojí asi deset eur, ale, jak jsme zjistili na zpáteční cestě, turnikety se dají snadno oklamat, když projdete zároveň s člověkem před váma. RER vypadá jako metro (jehož zdánlivá složitost se dá rozlousknout během několika minut a je relativně levné: deset cest za 12,50 eur) a taky jej na několika velkých stanicích protíná. Vystoupili jsme na Châtelet Les Halles, jen kousíček od Louvru, a ještě menší kousíček od Hôtel De Lille Louvre. Paris, je t’aime!

II.

Hôtel De Lille Louvre byl, na to, jakej nás stál balík (dva lidi, čtyři noci, double room/shared bathroom, bez snídaně za 272 eur skrze booking.com – poměr cena/lokalita se mi na Paříž zdál slušný), asi nejhorší pajzl, na jaký jsem na svých cestách narazila. A to někdy spávám v hroznejch dírách... Nechápu, kde tenhle objekt došel k označení „hotel“, a proč je jediná koupelna dvě patra pod náma s automatem na světlo (2 eura) a teplou vodu (3 eura). Tohle vědět, najdu na hostelworld.com nějakou psí boudu. Nebo telefonní budku, ostatně jsme poblíž Champs-Élysées viděli, jak v ní žije celá rodina se třema malýma dětma. O ulici vejš se tyčil třípatrový luxusní butik Louis Vuitton. Čím dřív si na symbiózu bezdomovců a horních deseti tisíců zvyknete, tím líp.

Na baru v Mrtvé rybě jsem si později stěžovala na výjevy nočních stanic metra. Château Rouge (zastávka) je rovnou pod katedrálou Sacré-Cœur, jen ze „špatné strany“. „Čemu se divíš? To je Paříž po setmění,“ setřeli mě oba zkušenější cestovatelé. „Měla ses zeptat.“ Škoda, že nikdo nenatočil nic podobného o Paříži, jako Iñárritu o Barceloně v Biutiful. Můžete vypít kolik chcete sangrie, ale nic vás nepřekvapí. Na filmovém plátně je Paříž vždycky za romantickou a uměleckou idylu. „Mělas jet na jaře. Za světla.“

III.

Hrob Jima Morrisona uprostřed šíleného bludiště Cimetière du Père-Lachaise je obehnaný zábranama jako na koncertě a mezi fanoušky a náhrobkem je dvoumetrová propast, z živé strany neustále obklopená překvapeným, chápavým, ale v koutku duše přece zklamaným publikem. Zasalutovali jsme a zapálili American Spirit a bylo nám hezky. V jižní zahradě, Cimetière du Montparnasse, nás přivítal strohý Sartre, zamračený Karel Baudelaire a cigaretama obsypaný Serge Gainsbourg. Novější a upravenější hřbitov není tak „cool“ jako ten Jimův, ale lehké mrholení a v mlze se tyčící Montparnasse atmosféru zvládly. Mise splněna.

IV.

Hlavní památky, když tedy nepotřebujete lézt dovnitř nebo nahoru, jdou snadno projít za jeden den. Bastila, Eiffelovka a nesmyslný předvánoční pochod Champs-Élysées od Vítězného oblouku až dolů k šílenému, v každém směru snad osmiproudému náměstí Place de la Concorde. Cítila jsem hlubokou soustrast s každým jedním řidičem, zároveň jsem ale netušila, jak ten zatracený plac přejdeme. Hlavou mi bezděčně prolítlo, že bych sem poslala všechny demonstranty proti magistrále, aby viděli, co znamená skutečné automobilové inferno. Jen o kousek dál, za zahradami, je Louvre, a ještě o další malý kousek katedrála Notre-Dame. Cesta po náplavce podél Seiny byla příjemná a Paříž se mi poprvé zalíbila. Taková dražší, pozérská Praha. Petřín, Vyšehrad, Staré město, Václavák, řeka, všechno tam je, akorát se to jmenuje jinak. „Big Mac je Big Mac, ale říkají Le Big Mac.“

V.

Moulin Rouge! Pramáti všech bordelů na Montmartru, tam nemůžu chybět. Boulevard de Clichy je lemovaný spoustou sexshopů, striptýzových barů, pornokin, restaurací, kaváren a jedním obrovským supermarketem se zdravou výživou. Od dvou bezdomovců jsem si koupila pečené kaštany, které připravovali na ohni v nákupním vozíku. Chutnaly o trochu líp než ty z Champs-Élysées a o hodně líp než všechny, které jsem se od té doby snažila udělat doma.

Moulin Rouge je za bílého dne celkem obyčejná budova s lopatkami větrného mlýna; v Brně na Slovákově taky jeden je a upřímně vypadá líp, tak nějak útulněji. Napadlo mě, že bych sem přišla ještě po setmění, kdy je oválná stavba podsvícená sexy rudou barvou, ale pak jsem si vzpomněla na večerní zážitek v Château Rouge a nápad zavrhla. Prošla jsem pár sexshopů a koupila tofu filety à la japonaise.

VI.

Ne každý bezdomovec vypadá jako vysloužilý válečný veterán, naopak, a trochu mě to děsí. Asi proto, že vzhledem k cenám obyčejného kafe bych tam dřív nebo později skončila taky. Tohle mě na Paříži znepokojovalo celých pět dní a jaro nejaro, jen kvůli kvetoucímu pobřeží tam znovu nepojedu. „It’s funny how this city can inspire the best and worst on the romantic front, you know?“ Jason Orlovich, náš muž z New Yorku, žije v Paříži několik měsíců a je tam spokojený (i když trochu na mizině). A nikdo jiný, s kým jsem debatu o Paříži z jakékoliv stránky načla, se mnou podivný pocit buď nesdílel, nebo si jím nenechal pokazit výlet.

VII.

Kromě nehorázných sum, které jsme tam nechali za naplňování (pravda trochu rozežraného) pražského standardu, dobré kafe a špatné víno, ubytování a náhodných věcí běžné potřeby, jsem tam nechala i iluze o tom, jak Paříž vykresluje Woody Allen. A když už jsem na to všechno začala pomalu zapomínat, odpouštět a v duchu si dávat druhou šanci někdy za světla, přišel účet za telefon. Roaming Francie: 4 600 Kč. V Paříži bych teď byla na ulici.