Prizmatem ňader, staré dobré časy (Černé brýle)

Italský režisér Dario Argento, který stojí třeba za kultovním hororem Suspiria (1977), se vrací z režisérského důchodu mysteriózním thrillerem Černé brýle. V kulisách současného Říma vypráví brakovou kriminální zápletku, ve které jde sériový vrah po krku luxusním prostitutkám, a to tak, že na ně číhá v křoví před hotely, nahání je po městě v dodávce nebo je neohroženě navštěvuje v jejich obydlích. V nerovném souboji se proti násilníkovi staví prostitutka Diana, která po jednom z jeho útoků oslepne. Nehodlá se ale vzdát lacino a za pomoci slepecké hole a malého čínského chlapce, jenž kvůli vrahovu řádění přijde o oba rodiče, se dává na útěk opuštěnými ulicemi italského velkoměsta i nevyzpytatelnou okolní přírodou.

V nejsvětlejších momentech Argento odkazuje na scény ze svých slavných filmů – třeba když si vodící pes krvelačně pochutnává na lidském mase, podobně jako v Suspirii. Jen občas ale nechává tajemného vraha démonicky se zjevovat zpoza rohu a s gustem vlastním svému režijnímu stylu okázale mrzačit toho, kdo mu zrovna přijde do cesty. Svým citem pro křiklavou exploataci překvapivě šetří. Výsledkem je tak zdlouhavý úprk spoře oděné slepé ženy, který je nejen plný výplňkových konverzačních pasáží, ale hlavně postrádá nepříjemnou atmosféru a pohybuje se za hranou směšnosti.

Vznik Černých brýlí působí jako důsledek nutkání starce, který se ještě touží podívat na prsa mladých žen a zavzpomínat na staré dobré časy, kdy byl italský horor na vrcholu. Tato tvůrcovská noc oživlých mrtvol ale postrádá jakýkoliv audiovizuální náboj či dramatičnost na to, aby byla poctou žánru, a jakékoliv soudobé nosné téma, aby mohla promlouvat k dnešnímu obecenstvu.