Promotéři a dramaturgové klubů říkali: „Žádné psychobilly, děkujeme.“

Pávi se sice v zoologických zahradách do klecí nezavírají, ale tihle vysokohorští by místy potřebovali trochu zkrotit. V Čechách svojí už šestou řadovou desku představili The Peacocks hned několikrát, v Praze rovnou dvakrát za sebou. Po skvělém vystoupení na Mighty Sounds se vrací a dnes, 13. listopadu, startují v pražském Futuru krátké české turné>, čítající Plzeň, České Budějovice a Kladno. Aby jich náhodou nebylo málo. A protože posledně měli v Praze volný den k dobru, došlo i na promenádu po Petříně a návštěvu bludiště. Někde se tím pestrobarevným peřím pochlubit museli, ne?

Ví se o vás, že neděláte křty desek, a teď jste se dokonce rozhodli neslavit dvacáté výročí existence The Peacocks. Proč to? Většina kapel se může přetrhnout, aby z těchhle příležitostí vytřískala co nejvíc.

Hasu: My tyhle akce nemáme moc rádi. Neříkám, že nebudeme nikdy nic křtít, ale křty desek jsou přece jenom koncerty. Je to dobrý promo, takže příště možná křest uděláme. Letos to nešlo, protože datum vydání se odkládalo, takže jsme ani nemohli nic naplánovat. Navíc mám pocit, že kapely od nás z města už jen křtí a jindy nehrají. Takže to nebereme moc vážně. Co byla to druhá věc?

Dvacáté výročí?

Hasu: Jo, to je proto, že když řekneš, že hrajete dvacet let, tak si lidi začnou myslet, jak hrozně starý musíte být.

Simon: Jak moc cool je tohle říkat? Představ si, jak se budou tvářit ti čtrnáctiletí fanoušci, když jim řekneš, že hraješ v kapele dvacet let. Budou si myslet, že jsi z pravěku.

Hasu: Byli bychom radši, kdyby si všímali toho, že se jako kapela pořád vyvíjíme a že pořád píšeme novou muziku.

Simon: Třeba B.B. King si může dovolit říct, že je starej bluesman.

No jo, ale zase je to tak, že když přijede B.B. King, tak si říkáš: „Jestli ho chci někdy vidět, tak bych měl jít teď, nějaký příště už možná nebude.“

Hasu: To sice jo, ale jiná věc je, že většinou to, jak dlouho hrají, zdůrazňují kapely, co mají kořeny v nějaké konkrétní scéně. Jako třeba kapely z punkový scény v sedmdesátých letech, nebo lidi, co hráli rock’n’roll v padesátých, u těch to má smysl. Je to pochopitelný, ale my žádnou takovou paralelu nemáme. My začali v devadesátých letech, kdy neexistovala žádná scéna.

Dva z vás jsou bratři, a jedno turné s vámi dokonce bubnoval váš třetí brácha. Jak ovlivňuje to, že jste sourozenci, způsob, jakým The Peacocks fungují? A co na to říká vaše máma?

Hasu: Naši rodiče jsou na nás docela hrdí. Občas chodí na koncerty. No a to, že jsme sourozenci, je svým způsobem výhoda, protože tak nějak instinktivně víš, co si ten druhý myslí. Takže o spoustě věcí nemusíme tolik mluvit.

Simon: Ve vesnici, kde jsme vyrostli, nebylo moc s kým hrát. Teda ono tam nebylo vůbec s kým hrát. Žádné kapely. Nic.

Takže vám nic jiného nezbývalo.

Simon: Právě. A ještě jsme zkoušeli u nás doma. Já jsem se k tomu dostal tak, že Hasu přišel a povídá, že potřebují basáka. Já jsem sice chtěl hrát na kytaru, ale druhého kytaristu nepotřebovali.

Hasu: Zkoušeli jsme v místnosti, kde jsem měl jako kluk pokojíček, a náš nejmladší brácha, co s náma potom i chvíli bubnoval, si jako malý hrál se vším, co tam našel, takže teď umí hrát na všechny nástroje.

To by se mi asi líbilo taky, mít doma zkušebnu, nástroje a starší bráchy, co by mě na ně naučili. Říkali jste, že když jste začínali, scéna téměř neexistovala. Jaké to bylo, být v rock’n’rollové kapele ze Švýcarska ve chvíli, kdy vaše země není zrovna proslulá svým hudebním exportem? Byla to výhoda, nebo nevýhoda?

Hasu: Zpětně můžeme říct, že to byla výhoda. Žádná scéna neexistovala, takže jsme si mohli vybudovat vlastní. Ale tenkrát, na začátku devadesátých let, šla celá psychobilly scéna rychle ke dnu. My k ní patřili, protože jsem jako teenager psychobilly hodně poslouchal. Z toho termínu se potom stala málem nadávka. Buď to neznali a ptali se „Psycho-co?“ a nebo jak promotéři a dramaturgové klubů říkali: „Žádné psychobilly, děkujeme.“ Většinou tyhle kapely nechtěli, protože na jejich koncertech byly vždycky nějaké problémy a konflikty. Takže nebyl moc dobrý nápad označovat se za psychobilly kapelu.

Doslechl jsem se, že ve Švýcarsku před pár lety zavedli zákon, který omezuje hlasitost koncertů v klubech na 100 decibelů nebo tak nějak. Platí to ještě?

Simon: Jo, je to docela nová věc. Platí to pár let.

Hasu: Záleží, o jaké město jde. Většinou vám ale nedovolí hrát hlasitěji než 97db. Některé kluby mají dokonce omezovač, který ve chvíli, kdy překročíte povolenou hlasitost, vypne celou aparaturu. Je to hrozný, praštíte trochu silněji do činelu, cvak a je ticho.

Simon: Jednou jsme museli kolem bicích dokonce nastavět plastové zástěny. Protože byly prostě příliš nahlas.

Huse: V malých klubech je problém, že už samotné bicí jsou hlasitější než je ten limit. V některých klubech se zase měří průměrná hlasitost za hodinu a ten průměr nesmí překročit danou hranici.

Takže můžete dělat bordel, ale musíte nechávat dlouhé pauzy mezi písničkami, aby se to vyrovnalo?

Simon: Jo, něco takovýho.

Huse: V klubu, kde pracuju, nám nainstalovali takovej pasráč na měření hluku, aby si mohli přijít zkontrolovat, jestli jsme neměli příliš hlasitých akcí.

Byl by hodně velký průšvih, kdybyste ten limit překračovali příliš často?

Hasu: Byl, dostali bychom asi nejdřív slušnou pokutu, a nakonec by klub zavřeli. Oni si to dost hlídají, ale my jsme to u nás celkem vyřešili. Máme dva sály a ten měřák se musí přepínat, tak ho vždycky necháváme měřit tu druhou místnost. (smích)

Já věděl, že to jde nějak ošulit.

Hasu: Jasně, že jde. Ale když to zavedli, tak do klubů chodili policajti s měřáky a to nebyla sranda.

Jaký vliv to mělo na místní scénu? Vznikalo víc akustických projektů?

Hasu: No například naši kámoši, garážová kapela The Monster, začali brát koncerty jen pod podmínkou, že budou moct hrát hlasitěji než těch 100db. Což třeba u nás v klubu není problém. Víš co, nejde o to, aby to bylo nějak nahlas, jen o to, aby to znělo dobře.

Máte v kapele nějakého šéfa? Vůdce smečky? I když v případě pávů by to mělo být spíš hejno, že?

Simon: To je asi brácha, on píše písničky.

Hasu: To budu asi já, ale jako kapela jsme dost demokratická organizace. Simon je tour manager a stará se o peníze. Já řídím, a Jürg prodává merch. Každý ale může říct, že se mu nechce někde hrát, a pokud k tomu bude důvod, tak tam hrát nebudeme. Není to tak, že bych si najímal lidi, aby se mnou hráli v kapele.

Minule, když jste byli v Praze, hráli jste v mnohem větším klubu. Tentokrát jste se rozhodli pro dva menší koncerty na Sedmičce. Bylo to kvůli ní, nebo protože máte prostě rádi menší koncerty?

Hasu: Oboje.

Simon: Byl to dobrý nápad, ale je to tu nakonec asi přeci jen příliš malé. Spousta lidí z toho myslím nemohla nic vidět. Je tu moc malé podium a příliš nízký strop, takže nemůžeš ani pořádně skákat.

Huse: Neříkám, že to příště už neuděláme, ale přece jen musíš pokaždé zkusit něco nového.

Simon: Děláme to tak i doma. Loni jsme hráli čtyři koncerty v malých klubech v Zurichu.

Hasu: A všechny byly vyprodané, čtyři dny v řadě za sebou.

Simon: Když byste hráli pokaždé v tom samém klubu, tak to za chvíli bude nuda.

Na vašem minulém koncertě v Lucerně mi někdo od vás říkal, že na rideru sice máte napsanou flašku Jägermeistera, ale že to od vás nikdo nepije. Nějaká historka?

Hasu: To podělal nějakej agent nebo booker. Někdo si myslel, že to pijeme, a tyhle chyby tam zůstávají věčně. Někteří promotéři si pořád myslí, že někdo v kapele je vegetarián. Přitom Simon byl vegetarián jenom pár měsíců před několika lety. Stejně tak se mě náš agent už asi třikrát ptal, jestli máme GPS. Prostě v tom maj bordel.

Simon: Ono to nejspíš vzešlo z toho, že jsme se jednou Jägermeisterem dost zrušili a od té doby to byl všude samý Jäger.

To se vám jen snažili podstrojovat.

Simon: No, ono to čas od času může být příjemný. Ale láhev Jägera každý večer? Co s tím mám sakra dělat?

Hasu: Mně ta břečka navíc ani nechutná.

Simon: Na jednom německém turné jsme dostali lahev Jägera každej večer a na konci turné jsme jich měli v dodávce snad šest.

Zdá se, že vás po všech těch letech pořád ještě baví tradiční rockabilly zvuk, i když to mícháte se špetkou punku. Co vás na tom tak přitahuje?

Hasu: Já se k těm starým věcem vracím pořád. Občas mě to omrzí, ale po chvíli si k tomu zase najdu cestu. Zbožňuju ten rytmus, ten groove. Líbilo se mi to vždycky. První muzika, kterou jsem začal doopravdy poslouchat, byl ostatně rock’n’roll z padesátých let.

A když říkáš, že se ti to občas oposlouchá, co posloucháš místo toho? Měl jsi třeba nějaký metalový období?

Huse: Ne, ne, ne, metal ne. Vyrost jsem v osmdesátých letech a tenkrát poslouchali metal úplně všichni. Tomu jsem nikdy nepodlehl.

Když v tom jeli všichni, nebyl ten starej rock’n’roll způsob jak se odlišit?

Huse: Ne úplně, bylo to tak nějak přirozené. Ono rockabilly bylo v Evropě začátkem osmdesátých let docela populární. Potom, co umřel Elvis, v sedmasedmdesátým přišla nová vlna zájmu o rock’n’roll, hráli se The Wonders, Pomáda byla hodně velkej trhák v kinech. A taky vyšla znova velká spousta desek, hlavně kompilací starých rockabilly písniček.

Jo, filmy dělají hodně.

Simon: No tenkrát byly rockabilly kapely v hitparádách a lidi poslouchali obecně daleko víc rock’n’rollu.

Mezi tím starým rock’n’rollem a tím, co se dneska škatulkuje jako rockabilly, nebyl zas tak velký rozdíl...

Simon: Já, když jsem začínal poslouchat rock’n’roll, tak jsem nevěděl, že nějaký rockabilly existuje.

Huse: Tenhle žánr je vlastně dost divný živočich. Rockabilly nikdy nebylo opravdu populární, ani v padesátých letech. Původně mělo vyhynout. Ale v Anglii se ho chopili Teddy Boys a do dneška se dochovalo jenom díky tomu.

Většina kapel vašeho žánru si hodně potrpí na vymakanou image. Queens of Everything, kteří s vámi už dvakrát hráli, se dokonce účastnili soutěže o kapelu s nejlepší vizáží. Proč si myslíte, že je zrovna tenhle žánr na to tak vysazený?

Huse: Hudební styly byly ale přece vždycky spojené s nějakým stylem oblékání.

Simon: No, za tu jednotvárnost můžou všechny krámy s rockabilly hadrama. Lidi pak často vypadají stejně. Ale mám pocit, že to časem zase opadne.

Huse: To máte jako s Mighty Sounds. (rozepíná si mikinu, aby ukázal, že má na sobě triko Mighty Sounds a směje se, protože fotografka Lenka má na sobě mikinu se stejným motivem)

Simon: To je přesně ono, je to jako uniforma! Teda nemám vám to za zlý. Hodně holek si užívá svůj rockabilly look.

Některý scény mají ten vztah k módě ale silnější než ostatní, a myslím, že tahle je jedna z nich.

Simon: Jo a pak třeba hip hop.

Tak hip hop je jasnej.

Huse: A potom heavy metal. V osmdesátých letech vypadali všichni stejně. Asi je to normální, nevím.

Simon: Místy mě to unavuje, protože přijedeme na koncert a je jasný, že celý publikum si kupuje hadry ve stejným krámě.

(Vchází Kuba Siňor, pořadatel Mighty Sounds i koncertu The Peacocks, v obligátních monterkách, tj. mikině s logem Mighty.)

Dřív jste se oblíkali trochu jinak, nosívali jste bílé košile, teď máte všichni černé. Proč ta změna?

Kuba: Vypadali jste jako The Cure! (smích)

Huse: No, víš jak to je s bílýma košilema. Hnědnou. Tenkrát jsme ale tolik nekoncertovali.

Simon: Přesně, bílá prostě dlouho bílá nevydrží.

To zní jako reklama na prací prášek. (smích)

Huse: Já nejsem zrovna ten typ chlápka, co by se o svoje oblečení dvakrát staral. To je na mě moc práce.

A kolik těch košil za turné spotřebujete? Viděl jsem, že jí propotíš naskrz.

Huse: Na tomhle turné mám tři, včera jsem měl červenou. Pro změnu.

Tři? Jak voní po turné?

Simon: Hodně zle. (smích)

Takže potřebujete větší pódia, abyste od sebe mohli stát dál?

Simon: Přesně. My s sebou na turné nechcem tahat moc zbytečných zavazadel. Jen to nejpotřebnější.

Huse: No, víš co... já si ty košile peru... občas. (smích)

Spousta amerických kapel si pochvalují Evropu pro její vstřícnost ke kapelám, jaké pro vás bylo hraní ve Státech?

Huse: Hlavně musíte vědět předem, že to není jako v Evropě. My to věděli.

Simon: Tak za catering stejně platí kapela, promotér si to započítá do nákladů a o to menší máš honorář.

Huse: O peníze ale nejde. Je to příjemný, ale zase když jsi na turné čtyři týdny a každý večer máš v šatně nějaké pečivo a sýry, tak to už nechceš ani vidět.

Simon: Taky toho bývá zbytečně moc. Vždycky jdeme na nějakou normální večeři, takže nemáme šanci to všechno sníst.

Huse: Já už jsem se i začal koukat na to, jak dlouho je kapela na turné a kde hraje před tím. Když pak kupujeme catering na koncerty, co pořádáme, tak nakupujeme třeba koláče a dorty, prostě něco jinýho, než se kupuje běžně. Kapela to většinou ocení.

Simon: Spíš jde o to, abys měl pocit, že má promotér radost, že tě tam má a že se snaží, abys byl spokojený. Ve Státech občas ani není nikdo, kdo by ti řekl ahoj. Promotéři v klubu někdy ani nejsou. Prostě si postavíš aparát, uděláš zvukovku, zahraješ a pak se zeptáš na baru a oni ti řeknou: „Jo jasně, tady máte peníze, to vám tu nechali.“

To je dost zvláštní.

Hasu: Je to těžší. Ale my to bereme jako dovolenou. Podíváš se a je to sranda. Ale musíš se smířit s tím, že to nebude jako evropské turné, kde se o tebe postarají a ještě si domů přivezeš nějaké peníze.

Hráli jste i v nějakých exotičtějších zemích?

Huse: Hráli jsme třeba v Tijuaně v Mexiku. Ale to je z USA v podstatě za rohem. (ke kapele) Mimochodem, o tom jsem vám zapomněl říct, zrovna jsme dostali nabídku hrát v Kongu.

Slušně!

Simon: YES!

Jürg: Kongo, vážně?

Huse: Jo, Kongo, místní Goethe Institute to sponzoruje.

V Kongu je Goethe Institute?

Huse: Jo, překvapivě. Jeden chlápek z našeho města tam pracuje v Červeném kříži a ptal se mě, jestli bychom nechtěli přijet. A kdybychom opravdu chtěli, tak možná můžeme hrát i víc akcí.

Simon: Těžko říct, jestli se tam dá půjčit kontrabas.

Vy si musíte vlastně basu půjčovat, co? To si do letadla nevezmeš...

Simon: Ale jo, šlo by to. Půjčíme si letadlo od Červeného kříže a vezmeme si celý aparát.

Zvláštní let Červeného kříže s The Peacocks. Šílený.

Huse: Sorry lidi, dneska žádné jídlo.