Prostě rock᾿n᾿roll, jen pokaždé jinak

The Strokes byli jednou z nejdůležitějších kytarových kapel minulé dekády. V současném desetiletí jejich společná činnost ubrala na intenzitě, většina členů kapely má boční projekty a nejplodnějším je kytarista Albert Hammond Jr. Dřív kudrnáč s bílým stratocasterem zavěšeným proklatě vysoko a permanentní cigaretou v koutku, dnes už klidněji působící, ale stále dost upovídaný muž na půli cesty mezi třicítkou a čtyřicítkou (a kde je těm kudrnám konec?) vydává třetí sólové album Momentary Masters. O něm, o současnosti a budoucnosti mateřské kapely i překonané drogové závislosti jsme si povídali den před koncertem The Strokes v londýnském Hyde Parku.

Momentary Masters je po sedmi letech tvoje první dlouhohrající deska. Jak dlouho ten materiál vznikal?

Vlastně je celý nový. Nějaké nápady jsem už měl delší dobu v počítači, ale jediné tři písničky, které jsem měl hotové, když jsme začali nahrávat, byly Born Slippy, Caught by My Shadow a Touché, ale i ty se v průběhu nahrávání změnily tak, že jsou to prakticky nové písně.

Předcházející EP AHJ jsi krom bicích nahrál sám, proč ses tentokrát rozhodl přizvat kapelu?

Jeli jsme spolu turné k AHJ a zajímalo mě, jaké by to bylo, udělat společnou nahrávku. Jádrem jsme byli opět Gus a já, ale byl jsem taky zvědavý, co do ní přinesou ostatní, jakým směrem ji posunou.

S producentem Gusem Obergem pracuješ už od začátků svojí tvorby, produkoval i The Strokes a zdá se, že vám to spolu funguje…

Jo, znám ho od svojí první desky, do The Strokes jsem ho vlastně přivedl. Vždycky je ideální najít lidi, kterým můžeš důvěřovat a které můžeš respektovat. Potom se můžeš uvolnit, neřešíš každý detail a soustředíš se na to, co potřebuješ. A s Gusem se naší spoluprací ještě vůbec necítíme vyčerpaní.

AHJ jsi vydal u Cult Records, vydavatelství kolegy ze Strokes Juliana Casablancase. Jaké bylo spolupracovat v rolích jiných než spoluhráčů v kapele?

Bylo to fajn. Bavili jsme se jako kamarádi, jako když jsme spolu dřív bydleli, povídali si o věcech a objevovali skvělé myšlenky a nápady. Nebyl to jen nějaký chlápek z labelu.

Proč sis tedy pro nové album vybral Vagrant Records?

Měl jsem pocit, že potřebuju větší label, který desku dostane k víc lidem, chtěl jsem za sebou cítit větší sílu.

Momentary Masters může připomínat první alba The Strokes, pořád se cítíš doma v žánru kytarového indie rocku?

Nevím, mám prostě rád rock’n’roll. Líbí se mi divná hudba a zvuky, jaké dělají Robert Fripp nebo Brian Eno, ale nejradši mám Buddyho Hollyho, Davida Bowieho, The Beatles, The Rolling Stones, The Cars, Talking Heads… To, čemu se ve své době říkalo pop nebo rock, a teď se pro podobné věci vymyslel název indie, aby se to prodávalo. (smích)

Neměl jsi přece jen někdy chuť víc pracovat s elektronikou, jak bylo poslední dobou vidět u některých původně kytarově orientovaných kapel?

Nějakou elektroniku jsem používal na AHJ, bicí automat a tak. Jinak zatím necítím, že by možnosti hudby, jak ji dělám, byly vytěžené, abych měl potřebu zkoumat nějaké nové světy a způsoby. Ne že bych nebyl zvědavý. Kdybych měl pocit, že si to nějaká píseň žádá, neignoroval bych to. Ale spíš jsem o tom nikdy nepřemýšlel.

V poslední době proběhl v médiích menší protimluv mezi tebou a Julianem o budoucnosti The Strokes. Julian řekl, že píšete nové písně, což jsi ty popřel…

Nepopřel jsem to, řekl jsem, že nepracujeme na novém albu v tom smyslu, že bychom seděli zavření ve studiu, skládali a nahrávali. Možná, když se ptali jeho, zrovna jsme spolu zkoušeli, a když se ptali mě, byli jsme každý jinde, nevím. Nechci, aby si lidi mysleli, že nějak intenzivně chystáme novou desku. Dáváme tomu volný průběh a uvidíme, co se bude dít.

To spíš média si to přebrala jinak. Mluvil jsem třeba o tom, jak si užívám koncertování se Strokes, uchovávám si všechny zážitky a nikdy nevím, kdy budeme hrát příště, a oni si to vyložili jako „Wow, Strokes možná končí!“ Přitom to takhle bylo vždycky.

Takže nemáte žádný konkrétní plán na nové album, ale ani nemyslíte na konec?

Na tohle se nás lidi ptají od roku 2006 a je rok 2015. Za tu dobu se toho hodně událo a chápu, moc jsme toho nevydali, ale zkoušeli jsme nové přístupy a nové úhly pohledu. Když se snažíš něco sdělit, nechceš to tisíckrát zopakovat stejně, ale vždycky to říct nějak jinak. Vždycky jsme se snažili dělat cool věci, teď to prostě nijak určitě neřešíme a je vlastně docela vzrušující neplánovat, kam se budeme ubírat. A na každý koncert se těším. Kdyby ne, asi bych se cítil dost vyhořele.

Před nedávnou dobou jsi promluvil o drogové závislosti, kterou jsi prošel. Jak těžké bylo vyjít s tím na veřejnost?

Nebylo to těžké, moc jsem to neřešil. Když jsem procházel procesem odvykání, vážil jsem si lidí, kteří o téhle zkušenosti dokázali promluvit. Pomáhalo mi to, protože jsem se v tom boji necítil sám. Přišlo mi, že být o tom upřímný může mít pozitivní vliv na mě samého i na jiné lidi.

Teď jsi šest let čistý, jak vnímáš s odstupem času dobu, kdy jsi byl na drogách?

Jako jakoukoli jinou část života. Ale bylo to, jako když objevíš tu temnou část svojí duše, přestaneš růst, pořád se svým způsobem stydíš za to, co děláš, a tenhle pocit se pro tebe stane standardem. Divím se, jak jsem v téhle permanentní úzkosti mohl žít. Důležité je ale vědět, že dostávat se z toho nikdy není přímá linka nahoru. Stejně jako v normálním životě to jde občas trochu nahoru, trochu dolů, zpátky nahoru…

Třeba teď se cítím nejšťastněji snad za posledních pět let, ale neznamená to, že bych nebyl občas dole, občas nahoře. Mám ale o hodně víc neutrálního prostoru, kdy můžu jen sedět a v klidu o všem přemýšlet, chápat a učit se. Když jsem vystřízlivěl, byl jsem pořád utlumená verze sebe sama. Naučil jsem se v sobě probudit extrémní zvědavost pro věci a pro život, nutí tě proniknout víc do hloubky, zastavit se a něco si z toho odnést.