Ralph Kaminski: Důležitý není jazyk, ale emoce

Ralph Kaminski je jeden z černých koňů polské popové scény. Zajímavý zpěvák, skladatel a extrovertní melancholik vypadá jako ikona hipsterů - brýlečky, roláky, účesy, hvězdičkované kostýmy -, a přitom dumá jen nad tím, jak vytvářet ještě lepší hudební příběhy. Co nám řekl na katovickém Offu?

Otevřel jsi druhý den festivalu a zahrál sis na hlavním pódiu. Bylo to dobré?

No ano, ale hrát v tak giganticky vysokých teplotách ve výhni popoledního slunce nebylo snadné. Hrát o něco déle bychom asi nezvládli. Ale jasně, bylo to super - po hraní na Offu jsem dlouho toužil.

Na pódiu říkáš své kapele: My best band in the world.

Má to být vtipné, ale zároveň to myslím smrtelně vážně. Pro mě jsou opravdu ti nejlepší, které jsem si mohl přát. Vkládají srdce do mé muziky a můžu se na ně spolehnout. Jsme spolu od samého začátku, od roku 2013.

A po festivalech vás čeká velká podzimní šňůra. Jaká bude?

Jiná než vystoupení na velkých pódiích. V klubech děláme spektákl, tajemnější show, ne tak letně střižené, veselé sety. A tak to mam rád.

Dneska to bylo euforické, to je pravda. Přitom ale texty plníš splínem a melancholií. Jak to, že u nich s úsměvem tančíme?

Snažím se předat maximum energie a taky od vás hodně beru. Tak to prostě v životě je. Ale mimo to obdivuju umění kontrastu. Když podáte smutné věci radostně, začne to být zajímavé.

A odkud se berou všechny ty příběhy o malých bitvách nebo nešťastných láskách? Čerpáš i od přátel?

Ne, je to ze mně a o mně. To, co prezentuju, je zápis mých okamžiků. Zpívám o tom, co jsem prožil.

Už tě někdy někdo přirovnal k Arturu Rojkovi?

Ne. A přestože si ho ohromně vážím a lichotí mi to, myslím, že nás moc nespojuje. Jedině snad že posloucháme podobnou muziku a oba zpíváme „trochu výš“, jak naznačuješ.

A co teda posloucháš?

Vždycky jsem poslouchal kdeco - baví mě mixy napříč žánry, ale osobnostně tíhnu k věcem, které jsou sentimentální. Nejvíc mě zajímá hudba postavená na forte piánu a smyčcích.

Obé máš snad v každé skladbě. Co se mění je jazyk. Podle čeho vybíráš, jestli napíšeš polský nebo anglický song?

Dlouho jsem chtěl zpívat jen anglicky, ale polština je přeci jen jazykem mých emocí a teď u toho nějakou dobu zůstanu. Na festivalu Sofar v Londýně jsem si potvrdil, že i naše polské věci umí v zahraničí zafungovat na výbornou.

Venku jste hráli už hodněkrát. Jak vnímáš polskou popovou scénu v evropském kontextu?

Nové pokolení a současná mladá generace dělá skvělé projekty. Už nemá komplexy, neřeší Východ/Západ a autoři jdou cestou artové, originální tvorby. Podle mě správným směrem.

Ne tak ale polská demokracie. Zasahuje aktuální situace i do kultury?

Trochu, jistě, ale snažím se být optimistický. Pevně věřím, že se vše v dobré obrátí. A skutečné umění vytrvá. Vždyť zažilo horší časy, poradí si zase.