

Hadí sykot (z Varů): Ochota naslouchat
Poslední den svádí k rekapitulaci, soukromému udílení cen a mudrování nad podstatou filmového diváctví.


Poslední den svádí k rekapitulaci, soukromému udílení cen a mudrování nad podstatou filmového diváctví.


Kromě horkých pramenů se na festivalu můžete napájet i emocemi, když máte štěstí a když risknete nějaký ten stres navíc.



Co by to bylo za rozjezd festivalu, kdyby si člověk pěkně od pomyslných plic své klávesnice nezanadával na nešvary? A ne že by jich tu letos bylo málo. Výročí volá po větších celebritách, velkolepé záplavě merche i totálním výprodeji volného prostoru. Ať žije davové šílenství!



Brněnská16 měla letos jako téma čarodějnictví, mystiku a zahrávání si s temnými silami. Film jako setkání, jako tajemný rituál.



Závěr festivalu patří rekapitulacím a žebříčkům. Pěkně si tu změť zážitků srovnat do šuplíků a poliček v naší mentální databázi.


Znám lidi, co na diskuse ze zásady nechodí, protože nesnesou trapné nebo blbé otázky spoludiváků. Jiné zase žene nezkrotná touha proniknout hlouběji.


Říkalo se tomu citlivý věk, když jsem byla malá. Zvláštní slovní spojení, které zřejmě naznačuje, že později už setrváváte ve věku necitlivém.



Proč vydáváme čas, energii a peníze, abychom v létě místo lezení po horách nebo plavání v moři trávili týden pobíháním mezi kinosály, když na filmy můžeme snadno koukat i doma v posteli?



Když chcete zjistit, co je v Brně za kluby, jaké tam mají zvukaře, dramaturgii a nabídku na baru, naskočte na vlnu dvoudenního festivalu Batch.



Politikum je odsunuto do pozadí, i když výzvy k přispění Iniciativě Hlavák se objevují na stránce události hned pod lineupem, primární je hudba a vytváření nových zajímavých spojení.



Je ale zřejmé, že je pořád spousta masochistů, kteří se chtějí dát tvůrcům vplen a na pár hodin jim odevzdat životy, aby si s nimi mohli dělat, co chtějí.



Proto mi v takových chvílích vyhovují filmy, kde se vykřičí aspoň jejich hrdinové a s nimi v zastoupení tak trochu i já. Vzpomínám na scénu z Fosseho Kabaretu, v níž...



Za poslední dva dny jsem si užila nejrůznějších podob mužnosti, mužství, machismu, ironického machismu i prostého kokotismu.



Letos jsem měla krásný plán. Udělám z nouze v podobě ubytování v Ostrožské Nové Vsi ctnost a tentokrát to opravdu pojmu na pohodu.



Oficiální zahájení a zakončení měli jako již tradičně v režii bratři Cabani, můj festival byl ohraničený dvěma fascinujícími hudebními filmy.



Karel Och v jednom rozhovoru na otázku, jak se vlivem covidu změnila témata filmů, odpověděl, že se objevilo mnohem víc filmů o lásce. Je to tak, ve Varech?



Až včera, pátý den festivalu, jsem zažila aplaus při roztažené oponě, tedy potlesk spontánně zaburácející během projekce. Bylo to hned po úvodní scéně filmu Můj otec, kníže.



Třináct filmů a zatím z toho byl vždycky minimálně podnětný zážitek. Jedním z nejlepších byla Zapomenutá země islandského režiséra Hlynura Pálmasona.



Narážím na věci, kvůli nimž ve mně roste vztek. Vztek na ne zcela jasného pachatele, jemuž bych chtěla položit pár hlasitých otázek. Co to provádíte s Thermalem?
Vyberte důvod nahlášení a dopište zprávu pro moderátory.