Chlapáci kam se podíváš (Letní filmová škola 2023)

Další den, kdy vydýcháváme (sály) pro film. A občas musíme chvilku vydýchávat film, třeba pokud se nám konečně podaří vidět Kočár do Vídně, jehož konec nám dech vyrazí. Další situační variace letošního motta Letní filmové školy se mi už vymýšlet nechce, hlavně protože mám plnou hlavu maskulinity.

Za poslední dva dny jsem si užila nejrůznějších podob mužnosti, mužství, machismu, ironického machismu i prostého kokotismu. V Grlićově Hraniční hlídce se drsná komedie z prostředí (samozřejmě pouze mužské) pohraniční jednotky překlopí ve stylu pořekadla hračky plačky do prorocké tragédie. V gruzínské Velké přestávce zase vidíme, že gruzínští chlapi řeší třináct let zasutá traumata ideálně mlčením, chlastáním a závěrečným všeobjímajícím odpuštěním, pravda trochu hořkosladkým.

Díky sekci věnované Howardu Hawksovi můžeme obdivovat etalon bílého heterosexuálního starosvětského chlapáka v podobě Johna Waynea a podléhat nezpochybnitelnému kouzlu Humphreyho Bogarta. Jeho typ přirozeně sebejistého chlapíka, který se nakonec vždycky postaví na správnou stranu a zvolí si tu nejproblematičtější a nejzajímavější z (doslova) nabízejících se žen, myslím bez problémů projde i přísnými nároky woke sněhových mileniálských vloček nebo jak se teď říká lidem, kteří netráví většinu volného dne hejtováním každého, kdo někam obsadí černošského herce. Rozhodně nejsem z těch, kteří trpí nostalgií po starých dobrých časech, které nota bene vlastně nikdy v takové podobě neexistovaly. Ale bogartovský hrdina člověku nejen v hradišťských ulicích občas chybí. Obzvlášť když se po filmu setká s mistry flirtu, kteří mu pošeptají, že je slušná osmička, případně rovnou houknou: „Čekaut prsa!“

Jak jinak reagovat na návaly nostalgie po zašlé mužné eleganci v kombinaci se znechucením z takzvaně normálních chlapů než si zajít na koncert PSH. Sice bylo trochu komplikované dostat se na místo samé, protože po náměstí zrovna projížděla kolona vytuněných auťáků, jejichž řidiči hlasitě troubili, ještě hlasitěji túrovali a úplně nejvíc z toho řvala touha po tom, aby na ně svět konečně připlácl nálepku POŘÁDNÝ CHLAPÁK. Svým způsobem to ale bylo super intro k vystoupení tatíčků české hiphopové scény. Sledovat Oriona a Vladimíra 518, kteří jakožto usedlí pánové středního věku a etablované hvězdy mají všechny ty namachrované maskulinní pózy na háku a jen si to všechno s jemným odstupem užívají, bylo hrozně osvěžující. Dokonce i to sahání do rozkroku člověk Orionovi nejen odpustí, ale vlastně mu připadá „cute”. Takhle ostatně jedna z hrdinek Velkého spánku opakovaně označuje Marlowa/Bogarta, zatímco jiná mu zase občas připomene, že moc nevyrostl. Ať tak nebo tak, rozhodně je to ten cutest chlapák z letošního panteonu Filmovkových hrdinů.

A co ušní červ pro tento den? Samozřejmě track věnovaný nejlepšímu televiznímu pořadu všech dob. A to je jaký? Vim já? (PSH!)

(Generické maskulinum bylo použito úmyslně a nebylo při psaní tohoto sloupku ani v nejmenším poraněno.)