Šťastná setkání (Brno16)

Brněnská16 měla letos jako téma čarodějnictví, mystiku a zahrávání si s temnými silami. Film jako setkání, jako tajemný rituál. Na první odpolední projekci nás bylo třináct. Že by kolektivní rituály už netáhly? Nicméně hned na té další, kdy se představila čtveřice českých filmů, bylo skoro plno, navíc jste mohli krásně poznat, kde sedí kamarádi jednotlivých tvůrců a tvůrkyň. Před filmy se ve znělce protahovala kočka a pětivteřinové předěly provázelo hypnotické předení. V předsálí i v kavárně kina Art posilovalo tajemnou a tísnivou atmosféru hypnotické šero. Nočním městem jsem se cestou domů prodírala cárami mlhy a vůní tlejících listů. I počasí dělalo všechno proto, aby přispělo k magické atmosféře.

PODIVNÍ JSOU V MENŠINĚ

B16 se logicky proměňuje s dobou a to, co bylo dříve především platformou pro amatérské a experimentální tvůrce, stalo se v podstatě dalším festivalem studentských filmů. Přestože jsou jednotlivé bloky pořád dost pestré, nelze si nevšimnout, že pro většinu tvůrců nejsou krátké filmy cílem, ale spíš prostředkem, jak ukázat své schopnosti. Takové preview budoucích celovečerních filmů. Často jde spíš o nějaké zachycení nálady, situace vytržené z proudu života. Ucelené tvary, u nichž nemáte pocit, že mohly být klidně kratší nebo delší, aniž by to změnilo vyznění, byly v jasné menšině. A bohužel v naprosté menšině byly filmy nějak experimentální nebo formálně odvážné.

Mezi ně patřila Melancholie vnějších mezí, adaptace stejnojmenného cyklu maleb Josefa Bolfa, v níž mladičká autorka Amálie Sofie Zemánková kombinuje digitální se stop motion animací snové krajiny, vytvořené z drátků, korálků, chlupatých látek a montážní pěny. Výsledek je mírně psychedelický, občas krásný, občas tísnivý. Esence úzkosti panelákového dítěte. Svou prací s černobílým filmovým materiálem okouzlila Giulia Grandinetti, jejíž Majonéza začíná jako parafráze Romea a Julie v jihoalbánské horské vesnici, a ke konci se nečekaně zvrhne v něco jako manifest dívčí nezávislosti. Elišce Jiráskové se zase v animovaném dokumentu Lepší člověk podařilo vtipně zachytit koláž osudů několika chlapců, kteří našli smysl života v posilovně. Přes celkový lehký tón režisérka ukazuje pochopení pro hrdiny, kteří se po svém vyrovnávají s nároky společnosti na mladé muže.

KULIČKOVÉ IDEÁLY

Kromě výše jmenovaných jsem si poznamenala i další jména, na jejichž budoucí tvorbu jsem zvědavá. Indonésan Khozy Rizal ve Filmovém klubu mladých rebelů ukazuje chlapce z velkého města, který se svým kamarádům z venkova pokouší předat kouzlo filmových projekcí v „opravdovém” kině. Jejich amatérský zombie snímek byl prostě okouzlující. (Svůj rozpracovaný celovečerní debut I Wanna Dance With Myself představil Rizal loni v Cannes.)

Adas Burkšaitis z Litvy vystudoval informatiku a poměrně dlouho mu trvalo, než se odhodlal naplno oddat režisérskému snu. Kuličkové pero zachycuje banální historku okresního formátu - matka učitelka se neúspěšně snaží opravit synovu maturitní písemku, aby mu zajistila vysněné studium v Anglii -, nicméně režisér tu demonstruje výjimečnou schopnost vystavět dramatickou situaci, stejně jako cit pro práci s herci. Pes a vlk studentky FAMU Terézie Halamové byl jedním z těch ucelených a vybroušených krátkých filmů, jež je radost sledovat, navíc se tu skvěle předvedl talentovaný herec Tomáš Čapek, kterého jinak můžete vidět v Divadle Petra Bezruče. Dost mě překvapilo, že si zrovna tento snímek nevysloužil jedinou z mnoha cen.

Z oceněných filmů bych zmínila rakouský Between the Lines, v němž si režisér a scenárista Niklas Pollman zahrál i jednu ze dvou hlavních rolí. Práce s časem a prostorem povýšila vcelku banální rozhovor dvojice, která se seznámila na večírku a možná se chystá poznat se o něco hlouběji, na nenápadně strhující podívanou. Pollman si vysloužil čestné uznání mezinárodní poroty a hlavní cenu Učit Brno poroty studentské. Hlavní cenu festivalu si odnesla animovaná komedie Free the Chickens slovenského tvůrce Matúše Vizára o partě nešikovných aktivistů za práva zvířat, kteří nejen že při své první akci pokazí, co můžou, ale v následujících hodinách musí čelit zkoušce svých ideálů a deziluzi při setkání s projektem jednoho eko gurua. Free the Chickens je typický festivalový miláček: přístupný, vtipný, a zároveň natolik chytrý, že neurazí ani zaryté intoše.

Přes možné výhrady k současné (ne)koncepci festivalu jsem vlastně šťastná za takovou výraznou platformu pro krátké filmy, k nimž není vůbec jednoduché se dostat. V běžné kinodistribuci se s nimi v podstatě nesetkáte, a přestože je můžete cíleně najít například na Dafilms, většina lidí je nevyhledává, stejně jako většina čtenářů dává přednost románům před povídkami. A stejně jako u povídek si tak nechávají často uniknout opravdové lahůdky.