Hadí sykot (z Varů): Little Trouble Girls

Říkalo se tomu citlivý věk, když jsem byla malá. “Ona je teď v tom citlivém věku” byl eufemismus pro “nesnesitelná puberťačka, s níž je komunikace asi tak snadná, jako procházka minovým polem”. Zvláštní slovní spojení, které zřejmě naznačuje, že později už setrváváte ve věku necitlivém. V něm by neměli být filmoví tvůrci a ideálně ani ti, kteří jejich díla reflektují, aspoň pokud mají filmy a texty o nich za něco stát. Nevím, jestli je to odraz obecnějšího trendu, ale v prvních dvou dnech se mi sešly čtyři vesměs velmi zdařilé a vnímavé filmy o dívkách v citlivém věku. Dva z nich jsou české a soutěžní.

Na druhé straně léta režiséra a scenáristy Vojtěcha Strakatého soutěží v sekci Proxima. Na chatě v lese tráví poslední týden léta nejlepší kamarádky Bětka a Alma a mají takové ty běžné pubertální starosti, jako třeba spolužačku, která je “úplná píča”, přesto je na mega super pláži u moře. Nebo Bětčinu laskavě nabručenou a upjatou sestru Marii, která je nechce pustit na párty do kempu, i když by tam mohl být kluk ze sousední chatky. Postupně si všimneme, že každá z trojice skrývá hlubší trauma. Marie v podstatě nejí, a pokud, hned to vyzvrací, Bětka zase schovává zjizvené paže pod návleky. Alma má ambiciózní rodiče, kteří ji denně telefonicky kontrolují, jestli bere potravinové doplňky a nezapomíná si odplavat své kilometry, navíc ji posílají na školu do Ameriky. Souvisí se všemi dívčími starosti tajemný ostrov, v jehož nitru se objevuje vodní portál? A kdo je tajemná Aneta, která portál hlídá?

Snímek má celkem banální, skoro až výchovně karatelské vyznění: pokud překonáte mezní situaci, v níž vám hrozí ztráta nejbližších, dokážete se podívat s nadhledem na své běžné starosti, které vám najednou připadají malicherné a snadno překonatelné. Tvůrcům se ale povedlo zachytit jak dokonalou všednost, tak vábivé a mrazivé tajemno, které se v ní skrývá, obzvlášť jste-li “v citlivém věku”. O hrdinkách se moc konkrétního nedozvíme. Nevíme, co se stalo Bětce, proč má Marie poruchu příjmu potravy, ani nevíme, jací jsou Almini rodiče. Z filmu ale až hmatatelně cítíme, jaké to je pobývat v tom zvlástním časoprostoru prázdnin, ve věku mezi dětstvím a dospělostí, kdy strašně snadno vzniknou záhadná a silná spojenectví. A jaká úleva to je moct na chvilku od všeho utéct, když vám zároveň stojí po boku někdo, kdo vám pomůže se zase k tomu všemu vrátit a nějak to nakonec zvládnout.

Jedním z nejočekávanějších filmů hlavní soutěže a potažmo celého festivalu je Sbormistr, samostatný debut zkušeného Ondřeje Provazníka, pracujícího zatím především ve dvojici s Martinem Duškem. Premiéra to byla veliká, uvedená 33člennou delegací. Zdálo se, že představitelka hlavní role, dětsky bezprostřední Kateřina Falberová, se stala miláčkem publika už při úvodu, což potvrdil potlesk ve stoje po titulcích, jenž byl zaměřen především na ni. Přestože jde o velmi profesionální dílo, na němž všichni zúčastnění odvedli moc dobrou práci, nějak jsem se s všeobecným nadšením neztotožnila.

Film se až příliš soustředí na dokonalé zachycení vizuálu raných devadesátek. Každý záběr je dokonale sestavený, na dívčím stolku nesmí chybět Bravo, walkman, esteticky pohozená kazeta. Juraj Loj velice přesvědčivě diriguje, dokáže skvěle vystřihnout polohu škrobeného panáka, děsivého čaroděje, který má moc nad životy svých svěřenkyň, i přitažlivého muže, jenž se snadno může stát vtělením tužeb dívek v citlivém věku. Výsledek je ale příliš hladký, klouzající po povrchu a zpracovávající silné téma groomingu a zneužití důvěřivé dívky až příliš bezpečně.

Režisér se v úvodu vyjádřil, že by chtěl filmem rozproudit potřebnou debatu, která by měla naši společnost posunout do lepších časů. Ve filmu nicméně zachycuje takzvanou dokonalou oběť. O tom, kdo je predátor, tu nejsou žádné pochybnosti, nikdo by si netroufl říct, že to ta holka chtěla sama, že si o to koledovala, že tomu sama měla a mohla zabránit. Chápu obavu z tématu, jenž pokud se rozhodnete zpracovat byť i jen trochu ambivalentně, riskujete, že se vámi začnou zaštiťovat různí zpochybňovači, morální relativisté a vyznavači dob, kdy byl „svět ještě v pořádku“. Je dost dobře možné, že se Sbormistr stane letošními Vlnami, tedy filmem s úspěchem u diváků i u kritiky a kandidátem na Oscara, pro mě zůstal ve stínu menšího a nenápadnějšího filmu, na který jsem šla víceméně náhodou.

Kaj ti je deklica, až neuvěřitelně zralý debut slovinské autorky Uršky Djukić, získal na Berlinále cenu FIPRESCI. Se Sbormistrem ho spojuje tematika dívčího pěveckého sboru vedeného mladým autoritativním mužem a soustředění na novou členku, dětsky působící Luciu. Ta v rámci soustředění v italském klášteře zažije něco jako urychlený rozpuk. Zprvu působí jako zakřiknutá dívka, jejíž opožděnost způsobila i katolická výchova, rychle ale pochopíme, že jde o postavu velice senzuální, která věci kolem bedlivě pozoruje, přímo nasává nejrůznější vlivy.

Vsadila bych se, že má režisérka se sborem osobní zkušenost. Z té vlastní totiž můžu potvrdit, jak zvláštní prostředí vzniká, i když, na rozdíl od Sbormistra, nevstupují do hry větší ambice. Zpěv obecně vyžaduje zvláštní spojení na tělo, duši a mysl. Musíte se naučit své tělo vnímat a nějak s ním pracovat, zároveň se zpěvem dotýkáte něčeho metafyzického. A zdaleka nejen u zpěvu písní spojených s vírou, jichž bývá v daném repertoáru nemálo. Při sborovém zpěvu navíc musíte vnímat i těla ostatních, rozumně prosazovat sami sebe, a zároveň intenzivně cítíte, že jste součástí něčeho, co vás přesahuje. Proto bývá takové soustředění svět sám pro sebe a je vlastně s podivem, že nebývá v umění vytěžovaný častěji.

Ale vraťme se k hlavní hrdince. Lucia je fascinovaná jak ohnivou spolužačkou Anou Mari, tak mužným restaurátorem, do hry vstupuje i kouzlo spirituality a řeholního života. A samozřejmě zpěv, jímž se dotýká nebe a zároveň rozechvívá vlastní tělo. Film ve výsledku funguje nejen jako intimní portrét jednoho dospívání, ale i jako obecný obraz jedince, respektive společnosti, jež může najít smysl života buď v následování vnější autority, nebo hluboko v sobě. Nechá si Lucia vnutit představu, že za každý domnělý hřích musí dobrovolně trpět, nebo se odhodlá vychutnat si šťávu zralých hroznů? Závěrečná scéna, při níž zní Little Trouble Girl od Sonic Youth, nabízí dokonalou katarzi. Hlavní je nenechat si vzít radost.

Stejná snaha pohání i hrdinku norských Snů Daga Johana Haugeruda. Sedmnáctiletá Johanna má za sebou první velikou lásku. Byla sice nešťastná, ale intenzivní a krásná. Ve snaze o ni nepřijít sepíše Johanna její příběh. Ale příběhy mají tu podivnou vlastnost, že se touží osamostatnit. A tak si ho nejdřív přečte Johannina babička, pak i matka, a z osobního příběhu první lásky se stává Literatura, což má pro autorku nejrůznější následky. Sny vlastně do výčtu filmů o dívčím dospívání tak úplně nepatří, postupně se proměňují v komplexní dílo o důležitosti vypravěče, o jeho (ne)spolehlivosti, o tom, co je pravda v uměleckém díle. Haugerudův film si ale zachovává po celou dobu svěžest, svižnost a specifický humor pracující s prostředím intelektuální střední vrstvy, v níž jsou i babičky přirozeně “woke”. Je to takový ten inteligentní, příjemný a promyšlený skandinávský festivalový snímek, který si často odnáší nějaké ceny. Ostatně z Berlína mají tvůrci Zlatého medvěda za nejlepší film.