Of all the gin joints in all the towns in all the world...

Moonlight and love songs never out of date

Hearts full of passion, jealousy and hate...

Bylo to legrační. U dveří se mi poklonil obrovskej černoch ve smokingu a druhej mi otevřel dveře, další mi oznámil číslo stolu (34), jinej mě tam zase zavedl, další usadil. Ne že bych neznala tento, etikety, ale cejtila jsem se fakt nesvá. Já bych třeba pokérovanou holku v keckách do takových nóbl restaurace nepustila ani vomylem. Personál Rick’s Cafe, který se mi věnoval (asi pět lidí), mluvil celkem obstojně anglicky (aby ne, je to "americkej" podnik), a přestože jsem si na některý věci zvykala dýl - zapalování cigarety, dolívání vody, lehké klanění -, ale kupodivu mi to nepřišlo servilní, spíš stylové. Takže to buď dělají dobře a já jsem to dobře pochopila, nebo to dělají blbě - a já jsem to pochopila blbě.

Podnik Rick’s Cafe v Casablance založila Kathy, velká fanynka filmu Casablanca, až v roce 2004. Interiér prý přesně kopíruje kulisy filmu a když máte štěstí, resp. když je víkend, potkáte i živýho pianistu. Vypadá to dobře a i když těžko soudit, docela přesně. A fakt vás to hodí o pár desítek let zpátky.

Když donesli menu, trochu jsem si oddechla: ceny jsou úplně normální. Resp. vyšší, než v "normální" hospodě v Casablance, ale ve srovnání (i) s Prahou zlaté. Jako předkrm jsem si dala Salade de chèvre aux figues: kozí sýr,fíky a rukolu, strašně, strašně dobrý. A k jídlu nějakej vegetariánskej talíř. Bohužel většina veganských jídel tohoto typu (restovaná zelenina, sýr...) vypadají často jako hrozná šlichta, daň za to, že nepoznáte vtip. Ale bylo to skvělý a kafe taky. Ke všemu tam nosí ještě pečivo, krekry, různý blbosti, takže máte pocit, že jste zasypaní jídlem. Za komplet i s pitím (neměla jsem teda žádný alkohol ani dezert) jsem zaplatila krasnejch 200 dirhamů. Nádhera.

Od počáteční koženosti mě zachránila partička japonskejch turistů, kteří tam vtrhli jako velká voda a všechno si za neskutečnýho řevu (no, japonskýho, takže to nebylo zas tak nahlas) začali fotit. Veškerá pozornost se od stolů s tichejma párama a mnou přesunula k zájezdu. Osmělila jsem se vytáhnout i notebook, i když to nebylo "jako doma", a trochu mě mrzel můj outfit, ale byl leden a já jsem přijela z Marrákeše, ani by mě nenapadlo brát si šaty. Další věc je, že Rick’s Café leží mezi rozkopanou marínou a špinavou Medinou a já jsem bydlela v podobně špinavě laděným hotýlku poblíž - podpatky by dalšího fancy využití bohužel neměly.

Seděla jsem na balkoně, takže jsem měla celej podnik jako na dlani. Piáno bylo opuštěné, ale reprodukovaný klasiky a standardy stačily. V rohu salónku nahoře (je tam víc takovejch jakoby privátních zón) bylo menší plátno, kam se promítala Casablanca: ujetý, ale naštěstí schovaný. Bylo to celý moc pěkný. Nevím, kdy (a jestli) se do Casablanky vrátím, ale návštěvu Rick’s Cafe bych už nikdy nevynechala. The world will always welcome lovers/ as time goes by.